Chceme být Lanou Del Rey, nebo chceme, aby nás někdo miloval?
Zdroj: Pinterest / se svolením @marathestara
Málokdo umí mluvit do duše žen a queer publika tak jako Lana. Její hudba dokáže proměnit i čekání na zprávu od emočně nedostupného muže v něco, co připomíná osudovou lásku. Víš, že bys měla odejít, ale ještě chvíli zůstaneš, pustíš si další písničku a trochu se v tom celém utápíš. Perfektně strávený čas, if you ask me.
Na Laně mě ale nepřitahuje jen její melancholie, baví mě, že se nestydí za svou touhu. Chce muže, pozornost, krásu, peníze, bezpečí, ale i nebezpečí. Někdy všechno najednou a vlastně nemá vůbec potřebu nic vysvětlovat, což mi na ní připadá osvobozující. Zvlášť ve světě, ve kterém bychom měly mít všechno srovnané a být možná trochu v mužské energii, kdy všechno zvládneme samy.
Bohužel je ale klasická lidská zkušenost vědět, co bys měla udělat, a nakonec to vůbec neudělat. Například rozumět tomu, že se k tobě někdo nechová dobře a stejně ho nedokázat pustit. Vědět, že chceš být nezávislá, ale přát si, aby se o tebe někdo postaral. Můžeš vědět, že si zasloužíš víc a přesto doufat, že tentokrát to bude jiné.
Lana zpívá právě o těchhle rozporech, kdy nepředstírá, že naše touhy dávají vždycky smysl a nesnaží se nás převychovat. Její hrdinky nejsou nutně vzory a jsou nám někdy až nepříjemně povědomé.
V úvodním monologu ke klipu Ride říká Lana „I was born to be the other woman, who belonged to no one, who belonged to everyone“. Archetyp „té druhé“ tady nepředstavuje ženu s vlastní, jasně definovanou identitou. Existuje pouze jako pokušení pro muže, který sešel z cesty. Má skutečnou podobu jen v krátkých chvílích, které si muž ukradne mimo dosah své manželky, a on sám ji dokáže vnímat pouze jako fantazii. V této fantazii Lana přestává být člověkem, aby se mohla stát jenom nějakou představou.
Nepatří nikomu, ale zároveň patří všem, protože se stává plátnem pro naše vlastní projekce. Fascinuje nás právě proto, že je čistým výtvorem fantazie a romantizuje sama sebe. Obrazy, které nám předkládá, si pak přenášíme do vlastních životů. Ať už jde o kouření cigarety v červených šatech, romantizování špatného chování nebo svádění starších ženatých mužů. Všechny jsme alespoň na chvíli zatoužily stát se vrušující fantazií namísto něčeho všedního a monotónního.
Její svět proto vnímám jako prostor, do kterého si publikum může promítat vlastní přání a představy. V jejích písních můžeš být tou, na kterou někdo nemůže zapomenout, tou, kvůli které riskuje všechno. Nemusíš přemýšlet o tom, jestli byste spolu dokázali normálně fungovat, stačí, že jsi výjimečná.
Jenže co když chceš víc než být něčí fantazie? Být tajemná je sexy, dokud nezjistíš, že ti to stejně nic nepřineslo a cítíš se úplně sama. To ale Lana taky umí, umí dát bolesti atmosféru. Což je jedna z věcí, které na její hudbě miluju. Někdy prostě potřebuješ, aby někdo zazpíval něco, co sama nedokážeš pojmenovat.
Věřím, že potřebujeme i příběhy o touhách, které nejsou rozumné. O věcech, za které se stydíme, o chvílích, kdy víme, že bychom měly odejít, ale ještě nechceme. Jen si musíme dávat pozor, abychom si krásu těch příběhů nespletly s důkazem, že je krásné nebo nutné je skutečně prožívat.
A co se mi na Laně líbí možná úplně nejvíc, je to, že její vlastní příběh nakonec nabral směr, který by člověk vzhledem k tomu, o čem celé roky zpívala, snad ani nevymyslel. Vzala si Jeremyho Dufrena, průvodce z Louisiany, který pořádá výpravy za aligátory a se kterým se seznámila už v roce 2019. A mně na tom připadá něco strašně poetického, protože v klipu Blue Jeans sama plave s krokodýlem, zatímco o několik let později se zamiluje do muže, jehož práce se točí kolem těchhle zvířat. Je to tak absurdně Lana Del Rey coded, že bych si něco podobného snad ani netroufla vymyslet. Možná mě na tom dojímá i ten kontrast mezi ženou, která tolik let zpívala o komplikovaných vztazích, nedostupných mužích a pocitu, že nikomu doopravdy nepatří a jejím vlastním životem, ve kterém se nakonec objevil někdo, s kým se dočkala svého šťastného konce.
Dává to naději, že nemusíme navždy zůstávat tou druhou, ženou, po které někdo touží, ale kterou si nikdy skutečně nevybere. Že jednou můžeme potkat někoho, s kým už nebudeme muset přemýšlet, jestli jsme dost krásné, zajímavé nebo hodné lásky, protože ji nebudeme muset neustále dokazovat. A jestli Lana našla svůj happy ending právě uprostřed louisianských bažin, možná bychom i my měly nechat trochu prostoru představě, že ten náš může přijít z úplně nečekaného směru.