Co nám zbylo z milostných dopisů?
Zdroj: Pinterest / se svolením @tomcatatelier
Podívala jsem se na milostné dopisy napříč staletími a zjistila, že je spojují hlavně dvě věci: zranitelnost a trpělivost. Máme pro ně v dnešní komunikaci ještě místo?
Napoleon psal Josefíně přímo z vojenských tažení. V jednom z dopisů jí přiznává, že od chvíle, kdy ji opustil, je smutný a šťastný je jen v její blízkosti. Vedle zpráv o cestách a každodenních starostech se tak v jeho dopisech objevuje i obyčejné stýskání po člověku, který je daleko.
Psaní dopisů dřív znamenalo sednout si se svými myšlenkami, přepisovat věty a hledat ta správná slova, místo toho, aby člověk napsal to první, co ho napadne. Právě tenhle proces dnešní psaní zpráv často obchází.
Beethoven svůj nejslavnější dopis napsal ženě, kterou oslovoval jako „Nesmrtelnou milovanou“, nikdy jí ho ale neposlal. Našel se až po jeho smrti v roce 1827, patnáct let poté, co ho napsal v Teplicích. Píše v něm, že je jeho „anděl, jeho celé já“, a vyznává se z hlubokých citů, které jim nebylo přáno plně žít. Dopis se k ní nikdy nedostal, přesto přežil dvě staletí a dnes o Beethovenovi možná říká víc než spousta těch, které skutečně odeslal.
Právě čekání bylo nedílnou součástí tehdejšího psaní dopisů. Jakmile člověk dopis odeslal, nezbývalo než čekat, aniž by věděl, kdy a jestli vůbec přijde odpověď. Mezi napsáním jedné věty a reakcí na ni mohly uplynout dny nebo týdny, během kterých se stýskání i nejistota stihly dál rozvíjet. A jakmile byl dopis jednou odeslaný, člověk nad ním navíc ztratil kontrolu, nedal se přepsat ani vzít zpátky.
Dnes si něco takového umím představit jen těžko, protože jsme zvykli nejen dostávat odpovědi během několika minut, ale přidali jsme k čekání ještě jeden nový fenomén: seen. I proto možná vyžadovalo psaní dopisů trochu větší odvahu, což mi přijde nesmírně inspirativní. A tak jsem se v zápalu horkého léta rozhodla podívat na to, co po těchhle vyznáních vlastně zůstalo.
Už ve 12. století psala Héloisa z kláštera Abélardovi, muži, se kterým předtím prožila milostný vztah, že i když ztratila jeho, svou lásku k němu neztratila. O staletí později píše Frida Kahlo Diegovi Riverovi, že „Mé tělo je tebou naplněné celé dny a dny“, a Zelda Fitzgeraldová Scottovi, že si připadá, jako by pro něj byla „objednaná a doručená“.
Virginia Woolf jde ve svých dopisech Vitě Sackville-West ještě dál. Píše o touze otevřeně, je vtipná, místy až posedlá, a přitom si velmi dobře uvědomuje, jak moc jí Vita zamotala hlavu. Kafka naproti tomu píše Mileně jinak. Touží po ní, zároveň se její blízkosti bojí, idealizuje ji a pak do nejmenšího detailu rozebírá každou emoci, kterou v něm jejich vztah vyvolává. Tyto dopisy dělí úplně jiné životy i vztahy, ale všechny mají společnou tu samou zranitelnost.
Milostné dopisy tak neuchovávaly jen city, ale i to, jací jsme byli v době, kdy jsme je psali. Co nám tehdy běželo hlavou, čeho jsme se báli, v co jsme doufali nebo nad čím jsme pochybovali. Když si takový dopis přečteme po letech, můžeme se na chvíli vrátit k tomu, jak jsme danou situaci skutečně prožívali, ještě než ji čas a paměť začaly trochu měnit.
Starý dopis nás tak dokáže vrátit do minulosti, kterou už si možná ani přesně nepamatujeme. A já se ptám, dokáže tohle nabídnout i vyscreenshotovaná zpráva?
Možná ano, na chvíli. Ale chybí jí ta váha papíru a rukopis, který se s časem měnil stejně jako člověk, co ho psal. Screenshot uchová slova, ne ruku, která je psala.
Ale i generace, která vyrostla na Tumblru, má svůj vlastní kultovní milostný dopis. Jde o ten od Alexe Turnera pro Alexu Chung, který se dostal na veřejnost poté, co ho Chung omylem nechala v londýnském baru. Iconic.
Po přečtení všech těch vyznání lásky jsem si začala víc všímat toho, jak moc romantické pro mě vlastně je, když si někdo dá práci s tím, aby svoje city opravdu pojmenoval. A čím víc těch dopisů čtu, tím míň mi to připadá staromódní. Dopisy žádají něco, co už skoro nikomu nedáváme, totiž plnou pozornost a čas. Možná právě proto v nich lidé dokázali říct věci, ke kterým bychom se v běžné konverzaci ani nedostali. Měli čas přemýšlet nejen nad tím, co chtějí druhému říct, ale i nad tím, co vlastně sami cítí.
Vlastně mi na milostných dopisech nakonec přijde nejromantičtější právě tahle snaha nechat druhého člověka nahlédnout trochu hlouběji.
Řekni mi všechno, abych mohla milovat každou část tebe.