Žít od výplaty k výplatě, nebo vyhořet pro cizí zisk není předmětem k oslavě. Tak co vlastně máme na Svátek práce slavit?
Katarina Vlčková
1. května 20266:00
Zatímco jedni počítají každou korunu v pasti cenového růstu nájmů a potravin, mezitím co jejich mzdy zůstávají stejné, druzí kolabují pod tíhou kultu nekonečné produktivity. Svátek práce by neměl být jen nostalgií po starých vítězstvích, ale ostrou připomínkou, že důstojný život v roce 2026 stále není pro každého samozřejmostí. Letošní kalendář nám sice nabízí lákavou ochutnávku čtyřdenního pracovního týdne, ale skutečný boj o náš čas a lidskou důstojnost zdaleka nekončí.
První máj. Den, který má většina z nás spojený s vytouženým dnem volna. Historicky vzato jde o připomínku krvavých událostí v Chicagu a následného celosvětového boje za osmihodinovou pracovní dobu a lepší pracovní podmínky. V roce 1889 byl poté oficiálně prohlášen mezinárodním svátkem práce, u nás se poprvé slavil v roce 1890 a za první republiky se stal i českým státním svátkem. O 136 let později píšu tento článek a přemýšlím, kam jsme se od těchto bojů z hlediska pracovních práv a ceny práce mezitím posunuli. Máme dnes vůbec co slavit a kolik ze svého života jsme nuceni prodat, abychom směli vůbec existovat?
V roce 2026 se nacházíme v podivném bodě zlomu. Na jedné straně se chlubíme moderním zákoníkem práce a technologiemi, které nám měly uvolnit ruce. Na straně druhé žijeme v éře, kdy se práce pro mnohé stala buď existenčním vězením, nebo drtičem psychiky. Máme sice co slavit, pokud se díváme do zpětného zrcátka na práva, která za nás vybojovali jiní. Pokud se ale podíváme na stav dnešního (nejen) Česka, je 1. máj spíš dnem pro kolektivní naštvání než pro spokojené poklepávání po rameni.
Bydlení jako novodobé nevolnictví
Nemůžeme mluvit o práci, aniž bychom mluvili o tom, jak moc musíme pracovat, jen abychom měli kde bydlet. Pro obrovskou část populace se práce změnila v přímý transfer peněz od zaměstnavatele k majiteli bytu. Jak ukazuje , hlavní příčinou chudoby a ekonomické tísně v Česku nejsou nízké ambice nebo lenost, jak často slýcháme, ale brutální náklady na bydlení.
Lidé v nájmech v roce 2026 odevzdávají tak vysoký podíl svých příjmů jen za to, aby měli střechu nad hlavou, že jim na všechno ostatní zbývá jen absurdní zlomek. Tento tlak vytváří novou formu nesvobody, protože pokud nemůžete odejít z toxického zaměstnání kvůli tomu, že byste za dva týdny neměli na nájem, nejste svobodný zaměstnanec, ale rukojmí. Práce je v takovém případě čistě prostředkem k udržení se naživu. A to není stav, který by si zasloužil oslavné fanfáry, že ne?
Nemáte pro nás jako člověk žádnou hodnotu neboli past minimální mzdy
Před nastoupením do své aktuální pozice jsem měla několik brigád, první z nich v deseti letech. Po téměř 14 letech, kdy jsem prošla několika pozicemi od gastra přes vybalování v supermarketu až po uklízení hotelových pokojů, jsem přestala pracovat z nutnosti přežít a něco mi zbývá i vedle. Téměř nikde jsem do teď nebyla vyplacena na víc, než byla v té době stanovena minimální hodinová mzda. Ta letos představuje 134,40 Kč/hod, měsíční minimální mzda je stanovena na 22 400 Kč.
Ne všichni ale měli dobrej kontakt a bez předchozí zkušenosti si dovolili poslat CVčko plný manuální práce do pražskýho média s tím, že věří, že jim mají co nabídnout. Očividně mě zaměstnali a dostala jsem se tak do úplně jiného světa, ve kterým se řeší naopak jak být co nejproduktivnější, i když ti peníze bohatě stačí. Pořád si upřímně zvykám, těžko se mi takový přechod vstřebává, protože ve volném čase existuju v úplně jiné bublině lidí, než se kterými pracuju.
Mít kontakty by nemělo být podmínkou decentně placené práce.
Jsou to lidi jako já. Lidi, co si taky zaslouží dobře zaplaceno. Lidi, co si zaslouží po zaplacení nájmu a kvalitního jídla mít pořád dostatek peněz na spoření, koníčky, socializaci, cestování, nebo zkrátka cokoliv, do čeho by peníze vkládat chtěli. Jenže to by zaměstnavatelé museli platit víc, než je částka stanovená na základní přežití.
Nespočítala bych na rukou lidi ve svém okolí, kteří si hledají už několik měsíců brigádu nebo práci, a neustále narážejí na stejnou zeď. Bez ohledu na obtížnost práce se hodinová sazba ve spoustě inzerátů stanovuje přesně na zákonné minimum. Tady je pár ukázek z Olomouckého kraje, podobně to však vypadá všude po republice.
Tahle unifikovaná minimálka je vyloženě symbolem dehumanizace. Je to vzkaz od zaměstnavatele, který říká: „Kdybych ti mohl*a legálně platit méně, udělal*a bych to.“ Když se tato částka stane standardem i pro lidi s praxí nebo pro náročné manuální práce, vytrácí se jakákoli motivace a pocit uznání. Práce se redukuje na mechanickou činnost, za kterou dostaneš absolutní minimum nutné k přežití.
To, že existuje někdo, kdo týdně odpracuje 40 hodin, a stále se musí rozhodovat, jestli si koupí kvalitní jídlo, nebo zaplatí inkaso, zkrátka není v pohodě.
Za nadstandardní výkon dostaneš vyhoření jako bonus
Na druhém konci spektra najdeme ty, kteří sice na nájem i volnočasové aktivity mají, ale nemají už čas ani sílu je vykonávat. Jsou to lidé v korporátech, kreativních průmyslech a technologiích, kteří uvízli v kultu nekonečné produktivity. Tady se z práce stala nová morální hodnota. Kdo neodpoví na Slack v neděli večer, není týmový hráč. Kdo nemaká dvanáctky a není schopný vzít práci za dva kolegy na svoje bedra mezitím co jedou na dovolenou, není dost ambiciózní.
Podle dat ze se s příznaky vyhoření v Česku potýká až 71 % dospělých. Jsme unavený národ. Vyhoření nebo únava jako by se stávala statusovým symbolem. Pokud nejsi vyčerpaný*á, asi neděláš dost. Začátkem roku jsem v nějakém magazínu četla, že trendem pro rok 2026 bude vypadat, že jsi neustále ve spěchu, a ačkoli jsme se tomu s kamarády zasmáli, každej den si uvědomuju, že to pro svět mojí pracovní bubliny vážně sedí. Ale vyhořet nebo se konstantně stresovat pro cizí zisk, pro růst grafu v nějaké prezentaci, není hrdinství, je to tragédie.
Je ironické, že i když tvrdila, že pracovní podmínky v Česku (zejména v Praze) patří k nejlepším na světě, realita prožívání práce se od té doby drasticky zhoršila. Kvalitní kancelář s kávou zdarma totiž nevykompenzuje pocit, že je tvoje duševní zdraví jen vedlejší škoda v cestě za vyššími zisky akcionářů.
Když práce skončí, ale šichta ne
Hlubší pohled na Svátek práce nás nutí podívat se i tam, kde výplatní pásky neexistují, ale potu je tam stejně. Existuje totiž obrovský balík práce, která drží svět nad vodou, ale v HDP se neobjevuje, a tou je neplacená péče. Úklid, vaření, péče o děti a stárnoucí rodiče, emoční podpora blízkých. Tuto práci pořád v drtivé většině vykonávají ženy a je to práce, u které nikdo nehlídá osmihodinovou pracovní dobu ani bezpečnostní přestávky.
Propojuje se tu ekonomický tlak s tím lidským. Pokud tě placené zaměstnání vyždímá tak, že domů přijdeš jako prázdná schránka bez energie, a tam tě čeká další hromada neviditelných úkolů, tak kdy má vlastně začít ten skutečný život? Jak , potřebujeme systém, který nám dovolí mít méně práce a více času na lásku.
Ale láska vyžaduje čas a mentální kapacitu. Obojí nám současné nastavení trhu práce krade. Když mluvím o čase na lásku, nemyslím tím jen romantiku, ale schopnost být tu pro své děti, přátele nebo sami pro sebe. Pokud je naše „volno“ jen časem pro regeneraci sil na další směnu, pak nám nepatří. Patří našemu zaměstnavateli, který potřebuje, abychom v pondělí zase fungovali.
Dva pátky naděje
Letos Svátek práce i Den vítězství připadají na pátek. Pro spoustu pracujících to znamená dva po sobě jdoucí čtyřdenní pracovní týdny. A je to možná ta největší věc, kterou letos můžeme „slavit“.
Přijde mi, že jediná přínosná věc na letošním Svátku práce je, že díky tomu, že vychází na pátek, si na vlastní kůži okusíme, jaké to je žít ve čtyřdenním pracovním týdnu. A to hned dva týdny po sobě.
Máme totiž šanci ochutnat realitu, která by neměla být jen náhodou kalendáře, ale standardem. Krátký pracovní týden není jen nějaký experiment nebo něco vzdáleného, i po roce ostrého výsledky potvrzují to, co už dávno tušíme. Lidé, kteří mají více času na sebe, na rodinu a na odpočinek, jsou spokojenější, zdravější a v práci efektivnější.
Tyto dva květnové týdny jsou demo verzí světa, kde práce nepožírá veškerý náš čas. Světa, kde pátek není dnem, kdy se už jen unaveně čeká na víkend, ale dnem, kdy můžeme žít. Ekonomika se nezbortí, když jeden den v týdnu nebudeme produkovat. Naopak, společnost by mohla konečně začít dýchat.
Co tedy vlastně slavit?
Máme co slavit? Pokud oslavou myslíme spokojenost se statusem quo, pak ne. Pokud ale oslavu vnímáme jako moment solidarity a uvědomění si vlastní síly, pak ano.
Slavme to, že se už nenecháme opít rohlíkem (nebo kafem v kanclu zdarma). Slavme to, že se o těchto věcech konečně mluví intersekcionálně – že chápeme propojení mezi cenou nájmu, vyhořením manažerky a minimální mzdou prodavače v supermarketu. Všichni jsme totiž součástí stejného mechanismu, který se nás snaží přesvědčit, že naše hodnota je přímo úměrná našemu výkonu. Není to pravda, tvoje hodnota je nezpochybnitelná i ve chvíli, kdy jen sedíš na lavičce a neděláš vůbec nic.
Svátek práce by letos mohl být dnem, kdy si slíbíme, že budeme chtít víc. Víc času, víc jistoty, víc lidskosti. Ty dva volné pátky by pro nás měly být motivací, ne jen příjemným výpadkem z rutiny. Protože pokud si za deset let nechceme znovu stěžovat na stejné věci, musíme začít vnímat volný čas a důstojnou mzdu jako základní lidské právo, ne jako luxus pro vyvolené. Má smysl stát si za vlastními právy, bojovat za ně, stávkovat, demonstrovat a nesmiřovat se s tím, co máme, jen proto, že to je alespoň něco a protože jsou dnes lepší pracovní podmínky, než byly před sto lety.