GTA VI: Lucia, virtuální intimita a skutečné vztahy
Zdroj: Pinterest / se svolením @travislotustl
Internet zaplavily memes, kde postavu s kyticí květin v ruce doprovází text „How mfs gonna be treating Lucia in GTA 6 whilst treating their IRL girlfriend like sh*t“. Odpovědí na ně jsou další virální příspěvky s vzkazem: „If you compete for attention with a video game, you need to leave your man.“ Co se za touhle internetovou přestřelkou skrývá a proč v nás otázka virtuální intimity vyvolává tolik emocí?
Je důležité si uvědomit, že TikToky a memy nejsou průzkumem veřejného mínění. Jsou performativní, často vytržené z kontextu a jejich hlavním účelem bývá spíš nakrmit algoritmus než reprezentovat skutečné postoje hráčů a hráček. Přesto tahle přestřelka otevírá otázku, která je mnohem zajímavější než samotný spor o to, jestli může být virtuální romance nevěrou: Proč se ženské nepohodlí tak snadno zaměňuje za hysterii? A proč se z potřeby pozornosti ve vztahu stává údajná soutěž s videohrou?
Lucia není jen další ženská postava v GTA
Abychom pochopili, proč se kolem Lucie strhla taková debata ještě před vydáním hry, stojí za to vrátit se k tomu, jakou pozici ženy v sérii Grand Theft Auto dosud měly. Ženské postavy se v jejím světě objevovaly dlouhodobě, jen málokdy však dostávaly možnost určovat jeho pravidla. Často fungovaly jako sexuální objekty, prostitutky, striptérky, partnerky nebo vedlejší postavy, jejichž význam se odvíjel od příběhu mužského protagonisty.
Lucia proto představuje změnu v tom, jakou roli žena v hlavní kampani GTA zastává. Není první ženskou postavou, kterou lze v historii série ovládat, ani první možností vytvořit si ženský avatar. Je ale první pevně napsanou ženskou spolu-protagonistkou. Má vlastní linku a hráčstvo sleduje příběh, který se odehrává také z její perspektivy. Samotná přítomnost ženské protagonistky ale ještě neznamená, že se nutně změnila základní perspektiva hry nebo způsob, jakým její svět zachází se ženami. Nestačí se ale dívat jen na to, kolik ženských postav se ve hře objeví. Důležité je také, jak jsou napsané, jakou mají v příběhu roli a jakým způsobem je hra zobrazuje. Studie publikovaná v časopise Journal of Communication, která analyzovala 571 videoher vydaných mezi lety 1983 a 2014, ukázala, že ženy sice ve hrách postupně dostávaly více prostoru, často ale zůstávaly ve vedlejších rolích a jejich postavy bývaly sexualizovanější než mužští protagonisté. Zároveň upozornila na zajímavý rozpor: ženská postava mohla být fyzicky silná a schopná, ale hra ji přesto zobrazovala především jako objekt, na který se má někdo dívat. A právě proto bych byla opatrná s tím, považovat Lucii automaticky za důkaz, že se v GTA něco zásadně změnilo. To, že je hratelná, umí zacházet se zbraněmi a má vlastní příběh, ještě samo o sobě neříká, jakým způsobem hra zobrazuje její tělo, sexualitu nebo vztahy. Jedna silná ženská postava totiž ještě neznamená, že se změnil celý svět, ve kterém se pohybuje.
Recenze GTA VI v The Guardian upozorňuje, že hra zůstává světem plným sexismu a provokativního obsahu. Hráčstvo může navštěvovat striptýzové kluby a objednat si soukromý tanec jako Jason, Lucia, nebo dokonce společně. Právě GTA VI je však první díl od GTA III, kde si ve hře nemůžeš najmout prostitutku. Recenzentka Keza MacDonald si ale všímá také změny, kterou přináší samotná přítomnost Lucie. Jako žena, která hrála všechny předchozí díly, tentokrát poprvé sleduje příběh také z perspektivy ženské protagonistky, která má vlastní motivace a není jen objektem pohledu mužských postav. Všímá si přitom, že se to netýká pouze Lucie, ale i dalších žen, které ve hře dostávají vlastní příběhy a nejsou pouze terčem sexistických vtipů. MacDonald zároveň upozorňuje, že navzdory některým změnám zůstává GTA VI světem, ve kterém přetrvává sexismus i sexualizace ženských postav. Když se z videohry stane třetí ve vztahu
Proč tedy některé ženy reagují na nadšení svých partnerů z GTA VI tak podrážděně? Odpověď nemusí být tak jednoduchá, jak naznačují komentáře o žárlivosti na pixely. Takové vysvětlení totiž nejen přehlíží, co se ženy ve skutečnosti snaží říct, ale zároveň je staví do pozice, jako by nebyly schopné rozlišit mezi fikcí a skutečným životem.
GTA má za sebou dlouhou historii zobrazování žen jako objektů, sexuálních služeb nebo terčů sexistického humoru. Jeho svět pracuje s násilím, ponižováním a sexualizací způsobem, který někteří hráči a hráčky přijímají jako součást herního zážitku, pro jiné ale může být nepříjemný. Kritizovat takový obsah není totéž jako zakazovat partnerovi hrát videohry a už vůbec to automaticky neznamená, že člověk nerozumí fikci.
Je ale důležité připomenout, že udržení romantické linky Jasona a Lucie není pro hráčstvo povinné. Oba sice do příběhu vstupují jako pár, ale i když se hráčstvo rozhodne jejich vztah dál nerozvíjet a dvojice se odcizí nebo rozejde, zůstávají dál partnery v kriminální činnosti. Pokud ale chce hráčstvo jejich romanci prohlubovat, musí jí věnovat pozornost: trávit s postavami čas mimo hlavní mise, podnikat společné aktivity a jejich blízkost postupně budovat. Hra stav jejich vztahu průběžně sleduje a jeho vývoj se promítá i do dialogů a vyznění celého příběhu. Hráčstvo tedy nemusí Jasona a Lucii prožívat jako milenecký pár, ale možnost tuto linku aktivně rozvíjet funguje jako plnohodnotná herní mechanika. Vedle samotného obsahu hry ale existuje ještě jiná rovina. Někdy totiž nejde jen o to, co partner hraje, ale kolik pozornosti a energie virtuálnímu světu věnuje. Dokáže celé hodiny sledovat herní novinky, plánovat, kdy si zahraje, a nadšeně mluvit o postavách, zatímco v běžném životě působí nezúčastněně, zapomíná na společné plány nebo nemá čas na to, si s partnerkou promluvit. V takové situaci se videohra může stát symbolem něčeho, co ve vztahu chybí.
Zajímavý pohled nabízí také studie z roku 2012 publikovaná v časopise Family Relations, do které se zapojilo 1 333 heterosexuálních párů. Ukázala, že u mužů souviselo hraní videoher s častějšími konflikty ohledně množství času, který tráví u médií a jejich obsahu. Tyto konflikty se zároveň pojily s vyšší mírou fyzické i vztahové agrese. Výsledky tak naznačují, že hraní videoher může být pro některé páry zdrojem napětí, zejména pokud se neshodnou na tom, kolik času jeden z partnerů tráví hraním nebo jaký obsah sleduje. Je totiž rozdíl mezi tím, když někdo miluje videohry, a tím, když jim postupně začne věnovat tolik času a pozornosti, že kvůli tomu zanedbává vlastní vztah. Stejně tak je rozdíl mezi tím, když někomu vadí samotná přítomnost ženských postav ve hře, a tím, když se prostřednictvím této debaty snaží otevřít něco, co ho v jejich společném životě dlouhodobě trápí. Obojí může být předmětem rozhovoru, jenže ten se jen těžko povede ve chvíli, kdy jedna strana předem rozhodne, že ta druhá přehání nebo si vymýšlí problém.
Odbýt podobnou výtku poznámkou o žárlivosti na pixely je totiž mnohem jednodušší než se skutečně zajímat o to, co se za ní skrývá. Partnerka možná vůbec nechce soutěžit s videohrou ani rozhodovat o tom, čemu má její protějšek věnovat svůj volný čas. Možná se jen snaží pojmenovat nepříjemný pocit, že člověk, se kterým sdílí život, dokáže věnovat tolik nadšení a pozornosti virtuálnímu světu, zatímco ona sama se v jejich vztahu cítí přehlížená.
Kdo má vlastně problém s GTA?
Do celé debaty se navíc snadno promítá představa, že existuje nějaký jednotný ženský postoj ke GTA. Ten ale neexistuje. Spousta žen se na šestý díl těší, chce hrát za Lucii a zajímá se o herní svět. Některé si chtějí užít i jeho provokativní nebo sexuální obsah.
Zajímavé je sledovat i reakce na TikToku, v němž jedna žena začala video způsobem, který působil jako úvod ke kritice GTA, aby vzápětí vysvětlila, že se jí to vlastně netýká, protože si kvůli vydání hry sama plánuje vzít volno a hrát. V komentářích se objevily reakce mužů ve stylu, že už si mysleli, že se ocitli na nepřátelském území. Jako by se z každé zmínky o ženském pohledu na hru automaticky stávala výzva k obraně. Tento souboj dvou táborů je bohužel přesně to, co sociální sítě tak rády podporují. Jedna žena řekne, že jí vadí, kolik času partner věnuje hraní nebo jak hra zobrazuje ženské postavy, a během chvíle se z jejího názoru může stát obecná teze o tom, že muži jsou špatní partneři. Na druhé straně se objeví muži, kteří její výhradu interpretují jako důkaz, že ženy nerozumějí hrám, neumějí se bavit nebo chtějí partnerům zakazovat všechno, co je těší.
Právě tady se internetová debata začíná míjet s tím, o čem by mohla být. Místo rozhovoru o tom, jak hry zobrazují ženy, co od nich hráči a hráčky očekávají a jak se jejich hraní promítá do partnerských vztahů, vzniká další přestřelka mezi muži a ženami. Jedna strana je označována za přecitlivělou, druhá za misogynní. Algoritmus dostává konflikt, který tak rád podporuje, ale nikdo se nedostává k podstatě problému.
Každý se na GTA může dívat jinak. Někdo v něm vidí především zábavnou hru, jiný má problém s tím, jakým způsobem zobrazuje ženy, a další se na nový díl těší právě proto, že si poprvé zahraje za Lucii. Tyhle postoje se přitom nemusí navzájem vylučovat. Co mi ale na celé debatě přijde podstatné, je způsob, jakým se o ní bavíme. Kritika hry ještě není útokem na každého, kdo ji hraje, stejně jako nepohodlí jedné ženy automaticky neznamená, že žárlí na virtuální postavu. Bylo by fajn, kdybychom se místo okamžité obrany dokázali nejdřív zajímat o to, co se nám ten druhý vlastně snaží říct.
Protože celá tato otázka vůbec není o tom, jestli může žena prohrát soutěž s fiktivní postavou. Je to otázka toho, jestli dokážeme brát vážně potřeby druhého člověka, i když jim sami úplně nerozumíme. Protože pocit, že nás někdo přehlíží, fiktivní není.