Gen Z nechce čekat na důchod, místo dovolené si berem mini-retirement
Zdroj: Pinterest, s povolením @Janneght32
Barbora Moulisová
13. srpna 202612:00
Představa, že budeme několik desítek let v kuse pracovat a na pořádný odpočinek si počkáme až do důchodu? Upřímně, nic moc. Zvlášť, když se s vyčerpáním a burnoutem setkáváme už dávno před třicítkou. I proto si chceme dopřávat delší pauzu už během kariéry. Mini-retirement možná zní trochu radikálně, ve skutečnosti ale dává docela smysl.
Dát výpověď, na několik měsíců zmizet z pracovního života, cestovat, věnovat se sám*sama sobě nebo jednoduše nedělat vůbec nic. A potom? Klidně se zase vrátit do práce. Gen Z přehodnocuje klasickou představu kariéry a místo čekání na důchod si vybírá odpočinek už během ní. Seznam se s mini-retirementem.
Škola, vysoká, práce, práce, práce… a někdy kolem šedesátky konečně důchod. Tak nějak jsme dlouho vnímali klasickou životní timeline. Samozřejmě s několika týdny dovolené ročně, během kterých máš stihnout odpočívat, cestovat, trávit čas s blízkými a ideálně se vrátit do práce úplně refreshed and ready.
Jenže Gen Z se na tenhle model začíná dívat trochu jinak. Proč bychom si měli největší množství volného času schovávat až na období, kdy nám bude přes šedesát?
A právě odsud přichází trend, o kterém se mluví jako o mini-retirementu nebo micro-retirementu.
Co je vlastně mini-retirement?
Navzdory názvu samozřejmě nejde o to, že bys ve 27 letech skutečně odešel*a do důchodu.
Mini-retirement je delší plánovaná pauza v průběhu kariéry. Místo toho, abys pracoval*a několik desítek let v kuse a až potom odešel*a do důchodu, rozdělíš si kariéru několika delšími pauzami.
Můžeš například několik let pracovat, následně si dát pár měsíců volna a potom se do pracovního života zase vrátit. A za několik let klidně znovu. Někdo během takové pauzy cestuje. Někdo se přestěhuje na několik měsíců do jiné země. Někdo se začne věnovat vlastnímu projektu, naučí se něco nového nebo přemýšlí nad změnou kariéry. A někdo prostě potřebuje chvíli existovat bez toho, aby každé pondělí ráno otevíral*a Slack a Asanu.
Organizace micro-retirement jako nový přístup ke kariérním pauzám, který se objevuje hlavně mezi Gen Z a mladšími mileniály. Na rozdíl od klasického delšího pracovního volna může jít přímo o životní strategii.
A ano, zní to trochu jako gap year. Jen pro dospělé.
Gap year už není jen něco, co si dáš po střední
Možná právě proto se vedle mini-retirementu začíná objevovat ještě jeden termín: adult gap year.
Gap year dává v osmnácti nebo devatenácti naprostý smysl. Právě jsi dokončil*a střední, nevíš úplně přesně, co chceš studovat, a představa, že se máš okamžitě rozhodnout, co budeš dělat dalších několik desítek let, je trochu šílená. Tak si dáš rok. Cestuješ. Pracuješ. Zkoušíš nové věci. A hlavně přemýšlíš, co dál.
A přesně takovou zkušenost má i Laura, která se po střední rozhodla, že místo okamžitého nástupu na vysokou školu vyrazí na gap year.
Bylo to rozhodnutí na poslední chvíli. Nevěděla jsem, co chci studovat, a cítila jsem velký tlak, že bych už měla přesně vědět, co vystudovat, co pak dělat a být u toho šťastná.
Nevěděla ani, jestli chce zůstat v Česku, nebo studovat v zahraničí. Především ale nechtěla nastoupit na školu jen proto, že se to od ní v tu chvíli očekávalo. „Děsila mě představa, že bych šla studovat něco jen proto, abych studovala, a naplnila tak očekávání ostatních.“
Místo toho si dala rok na to, aby zjistila, co vlastně chce. A rozhodně ho nestrávila doma. Sólo cestovala, pracovala a dobrovolničila po světě, navštívila čtyři kontinenty a celou cestu si sama financovala. Pracovala například na kávové farmě na Kostarice, v restauraci v Portugalsku nebo jako instruktorka lyžování ve Švýcarsku a procestovala také část Asie.
A co jí rok mimo klasickou školní timeline dal?
Pomohlo mi to šíleně moc. Zní to možná trochu cringe, ale ten rok mi kompletně změnil myšlení i to, kým jsem.
Kromě zážitků a lidí, které během cestování poznala, zmiňuje hlavně větší sebedůvěru a pocit, že zvládne věci, na které by si předtím možná netroufla.
Před odjezdem přitom měla úplně opačné obavy. Bála se, že zatímco ostatní budou pokračovat dál, ona zůstane pozadu. „Měla jsem šílený strach, bála jsem se, že budu pozadu a že toho rozhodnutí budu možná i litovat.“ Během roku ale potkala spoustu dalších lidí, kteří si podobnou pauzu dali, a její pohled se postupně změnil. „Zatímco u nás je to pořád trochu stigma, třeba v Německu je naprostá samozřejmost, že si lidi gap year berou. Nakonec si myslím, že jsem díky tomu spíš získala náskok.“
A možná právě tahle zkušenost ukazuje, proč začíná dávat smysl přemýšlet o gap yearu i mimo období mezi střední a vysokou. Protože potřeba zastavit se a ujasnit si, co vlastně chceme, přece nezmizí ve chvíli, kdy nám je dvacet. Sama by si proto podobnou pauzu dokázala představit i později během pracovního života. „Jo, určitě. Myslím, že je fajn občas se zastavit, změnit prostředí a promyslet si, co dělám a co vlastně chci dělat dál. Takže při další existenciální krizi rovnou balím kufry.“
Jenže… proč jsme se rozhodli, že tohle právo na chvíli nevědět máme pouze v osmnácti?
Co když ve 25 zjistíš, že práce, kterou sis vybral*a, vůbec není pro tebe? Co když je ti 28, několik let jedeš na maximum a najednou nemůžeš? Nebo ti je 30 a jednoduše si potřebuješ ujasnit, jestli chceš dalších deset let pokračovat stejným směrem?
Právě adult gap year se letos objevuje v médiích v souvislosti s mladými lidmi, kteří na několik měsíců vystupují z klasického pracovního kolotoče, aby cestovali, získali nové zkušenosti nebo si jednoduše ujasnili, co vlastně chtějí dál.
Protože burnout může přijít mnohem dřív než důchod
A tady se dostáváme k možná nejdůležitější části celého trendu... jsme unavení a často docela brzo.
Nechci tvrdit, že každý z Gen Z ve 25 letech vyhoří nebo že předchozí generace stres z práce nezažívaly. Data ale ukazují, že právě stres, burnout a work-life balance jsou pro mladé zaměstnance obrovská témata.
Letošní globální mezi příslušníky Gen Z a mileniály ze 44 zemí ukazuje, že jen 25 % Gen Z preferuje rychlý kariérní postup plný povýšení. Mnohem více mladých lidí chce růst postupně a část je ochotná udělat i kariérní krok do strany nebo zpět, pokud jim dlouhodobě přinese lepší pozici. A když se jedná o překážky spojené s vedoucími pozicemi, 50 % Gen Z uvedlo stres a burnout a 41 % obavy o work-life balance.
To není úplně obrázek generace, která nemá ambice. Až 76 % dotázaných Gen Z uvedlo, že by někdy v budoucnu mělo zájem o seniorní vedoucí pozici. Spíš se mění představa o tom, kolik jsme ochotni kariéře obětovat, abychom se k úspěchu dostali.
Co když dva týdny u moře nestačí?
Znáš ten pocit. Poslední týdny před dovolenou už jedeš jenom na myšlenku: Ještě vydržím, za chvíli mám volno.
Pak přijde týden nebo dva dovolené. První dny ti trvá, než vůbec přestaneš myslet na práci. Potom konečně trochu vypneš. A než se naděješ, sedíš zase u notebooku. Inbox plný. Slack plný. Kalendář plný. A během pár dní máš pocit, jako by žádná dovolená ani nebyla. Právě tady je rozdíl mezi klasickou dovolenou a mini-retirementem. Dovolená ti má umožnit odpočinout si od práce. Delší kariérní pauza ti může dát prostor přemýšlet nad tím, jestli se do stejného způsobu práce vůbec chceš vrátit.
Mini-retirement se proto neobjevuje jen jako způsob, jak procestovat svět, dokud jsme mladí. ho spojuje také se snahou mladších pracovníků získat větší kontrolu nad vlastní kariérou a předcházet dlouhodobému stresu a burnoutu. A do toho přidej fakt, že ani moderní pracovní prostředí není zrovna synonymem pro mentální klid. V průzkumu Deloitte uvedlo 58 % Gen Z, že zažívá digital fatigue způsobenou neustálými notifikacemi, přepínáním mezi nástroji a množstvím digitálních platforem.
Možná tedy není až tak překvapivé, že část mladých lidí nechce čekat dalších čtyřicet let, než si poprvé dovolí opravdu dlouho vypnout.
Neznamená to, že Gen Z nechce pracovat
A přesně tady bych nejraději zastavila argument „mladým se dnes prostě nechce pracovat“.
Protože mini-retirement nemusí znamenat konec ambicí. Naopak může být výsledkem toho, že nechceme, aby jediným měřítkem úspěšného života byla nepřerušená kariéra. Práce – pauza – jiná práce – cestování – další práce – změna oboru – další pauza. Kariéra už zkrátka nemusí vypadat jako jedna dokonale rovná čára od první pracovní smlouvy až po důchod. A možná ani nechceme být ve 35 letech na vrcholu kariéry, pokud budeme zároveň tak vyčerpaní, že si ji vůbec neužijeme.
Jenže mini-retirement má jeden poměrně zásadní problém
Money.
Představa, že dáš výpověď a na půl roku odjedeš cestovat po Asii, vypadá na TikToku nádherně. Realita je ale taková, že několik měsíců bez pravidelného příjmu si rozhodně nemůže dovolit každý. Potřebuješ úspory nejen na samotnou pauzu, ale ideálně i finanční rezervu na dobu po ní. Protože nikde není napsáno, že v momentě, kdy se rozhodneš vrátit, okamžitě najdeš další práci.
Delší pauza navíc může ovlivnit kariérní postup, dlouhodobé spoření nebo jiné finanční cíle. A právě proto bychom z mini-retirementu neměli dělat univerzální lék na burnout. Pro někoho může být půlroční pauza skvělým rozhodnutím. Pro někoho je finančně naprosto nereálná. Navíc je fér položit ještě jednu otázku: Pokud potřebujeme každých několik let na několik měsíců úplně utéct z práce, není možná problém také v tom, jak jsme práci nastavili?
Možná nechceme čekat na život až do důchodu
Mini-retirement je zatím trend a rozhodně ne nový životní standard. Přesto docela přesně vystihuje, jak se mění náš vztah ke kariéře. Neznamená to nutně, že chceme pracovat méně, nemáme ambice nebo se bojíme závazků.
Možná jen nechceme přijmout myšlenku, že nejlepší roky života strávíme čekáním na víkendy, dva týdny dovolené a jednou za rok automatickou odpověď „out of office“ – a opravdové volno přijde až někdy po šedesátce. Gap year jsme si dovolili před vysokou, protože jsme potřebovali zjistit, co dál. A možná není vůbec špatný nápad dovolit si stejnou otázku položit znovu ve 25, 30 nebo 40. Protože někdy nepotřebuješ novou práci, lepší morning routine ani další productivity hack.
Možná prostě potřebuješ pauzu.