Vykládám si tarotové karty a chodím na terapii. Může jedno s druhým fungovat?
Maja Kovačević
7. května 20266:00
Své terapeutce i tarotovým kartám pokládám velmi často stejné otázky. Od obou chci totéž: odpověď, která mě dostane blíž k sobě.
Terapii si představuji jako maják. Stojí pevně a svítí daleko, osvětluje cestu dovnitř, ke mně samé. Tarot je lucerna, kterou beru do ruky, když si potřebuji posvítit na tu stejnou cestu sama. Někdy toho světla potřebuji víc.
Osobně jsem vždy chtěla věřit v magii, která přesahuje svět vytvořený lidmi. Musím se ale přiznat, že jsem si do této víry občas projektovala vlastní lenost a touhu přeskočit tu těžkou práci, kterou po nás život vyžaduje. Chtěla jsem, aby mi vesmír tu odpověď naservíroval zadarmo.
A tak se stalo, že jsem se během studia na vysoké škole stala skoro závislou na každodenním vykládání karet. Vyšla mi Věž? „Dnes nejsou dobrý vibes, radši do školy nepůjdu.“ A tak jsem nešla. Když hledáš odpovědi pouze v tarotu a neumíš s ním vědomě pracovat, můžeš se paradoxně odpojit sám*sama od sebe, i přesto, že o něm mluvím jako o lucerně, která má člověka dovést blíž k sobě.
Jung a tarot
Jak je ale vůbec možné, že mají obrázky na kartách takovou moc? Jung jako psycholog archetypy, tedy opakující se lidské vzorce myšlení a chování, které se objevují napříč kulturami. Věřil, že lidská psychika často pracuje právě prostřednictvím symbolů, obrazů a archetypů spíš než skrze logiku. Podobně jako sny, které nepředpovídají, co se stane zítra, ale odrážejí to, co právě prožíváme.
Velká arkána, tedy 22 hlavních karet tarotu, je vizuálním slovníkem právě těchto archetypů. Každá karta zobrazuje jednu univerzální lidskou zkušenost: karta Císařovna představuje archetyp Matky, Poustevník je Mudrc, Ďábel je Stín. Vytažená karta není důležitá proto, že by byla magicky vybrána, ale proto, že v ní naše psychika vidí něco ze sebe.
Útěcha versus pravda
Francouzská filozofka Simone Weil zase napsala, že „náboženství, pokud je zdrojem útěchy, je překážkou pravé víry“ (Gravity and Grace). Věřila, že člověk musí tíži života přijmout, aby mohl zakusit milost. Jinými slovy: ve chvíli, kdy ve spiritualitě nebo náboženství hledáme hlavně únik před vlastní bolestí a nejistotou, se můžeme paradoxně vzdálit sami sobě.
Myslím, že podobné riziko existuje i u tarotu. Když jsem po kartách chtěla hlavně uklidnění, přestaly mi pomáhat rozumět sobě samé a začaly být spíš způsobem, jak se vyhnout vlastnímu strachu a rozhodnutím.
Jenže ne každá nejistota potřebuje znamení. Někdy člověk musí unést i to ticho.
Desítka mečů a cesta nahoru
V mém životě ale tohle uvědomění přišlo postupně, určitě jsem tehdy nečetla Weilovou a neuměla jsem rozlišit, kdy mi spiritualita pomáhá a kdy se do ní naopak schovávám. A tak jsem si musela sáhnout na pomyslné dno, které archetypálně můžeme přirovnat k Desítce mečů: situace už nemůže být horší. Má to ale jednu světlou stránku, kterou vždy při výkladu sobě i ostatním zdůrazním. Ze dna se dá jít jen jedním směrem, tedy nahoru.
Ta cesta vedla přes terapii, i když to trvalo déle, než bych chtěla. Po dlouhou dobu byl pro mě totiž dostupnější tarot než terapie. Vysoká cena, měsíce na terapeuta či terapeutku hrazené pojišťovnou a administrativa s tím spojená bývají důvody, proč se lidé obracejí ke spiritualitě místo toho, aby dostali adekvátní pomoc. Nakonec jsem se ale k terapii dostala a pochopila, že některé věci člověk nevyřeší tím, že si na ně vytáhne kartu.
Dnes pracuji s obojím a věřím, že tarot a terapie mohou fungovat ruku v ruce. Tarot mě učí nevnímat život jako něco pevně daného, ale jako soubor významů, které se neustále proměňují. Zároveň ale nepopírám, že se v životě potýkáme s určitými vzorci, které můžou být vrozené nebo naučené, a práce na nich často obnáší nepříjemná uvědomění a odvahu.
Nestačí jen otočit kartu.
Stále to ale ráda dělám. Jen jsem se naučila, že znát význam všech 78 karet je jen začátek. To, co z tebe dělá někoho, kdo tarotu skutečně rozumí, je schopnost nechat kartu promluvit do tvého vlastního příběhu.
Nejhlouběji se dostanu, když jsem při výkladu kreativní a nelpím jen na tom, co píše výkladový slovník na internetu. Dobrý tarot reader není ten, kdo zná definice nazpaměť, ale ten, kdo umí propojit obraz s tím, co právě prožívá. Tarot je totiž plný různých příběhů, stejně jako naše já, které se neustále proměňuje.
Jednou jsem Velekněžka, jindy Ďábel a občas Desítka mečů. A možná právě proto tu lucernu ráda nosím s sebou.