Víš, proč není ok se sebediagnostikovat autismem skrze TikTok?
Katarina Vlčková
2. dubna 20267:00
Světový den porozumění autismu připomíná, že neurodiverzita je přirozenou součástí lidstva, ale také otevírá debatu o tom, jak o ní mluvíme v digitálním prostoru. Zatímco TikTok může být prvním krokem k sebepoznání, hranice mezi hledáním komunity a nebezpečnou sebediagnostikou skrze velmi zjednodušující videa je čím dál tenčí.
Letošní Světový den porozumění autismu nese téma „“. OSN i mezinárodní organizace se snaží posunout debatu od povědomí k reálnému přijetí a důstojnosti, jenže i v roce 2026 narážíme na fenomén, který tuto důstojnost paradoxně ohrožuje. Algoritmem řízenou sebediagnostiku.
Pokud trávíš čas na TikToku, pravděpodobně jsi už narazil*a na videa typu „5 znaků, že máš autismus“. Mezi body se často objevuje, že ti vadí cedulky na oblečení, nerad*a navazuješ oční kontakt, dokola konzumuješ stejné filmy, seriály nebo knížky, nerozeznáš sarkasmus, nemáš rád*a small talk nebo mělké konverzace s lidmi, které dobře neznáš. Ačkoli se tato videa tváří jako osvěta, realita je mnohem složitější a tento like&share farming content, který stojí na obyčejných obecně relatable statements, může být vyloženě škodlivý.
Perfektním příkladem generalizujícího videa je třeba toto:
Diagnosed by MUDr. Algorithm
Problém začíná už u samotné přesnosti informací. Dle loňské je až 41 % informací o autismu na TikToku vědecky nepřesných nebo zavádějících. Dalších 32 % videí pak osobní zkušenost jednoho tvůrce neoprávněně zobecňuje na celé spektrum.
TikTok funguje na principu potvrzovacího zkreslení (). Pokud se jednou zastavíš u videa o neurodiverzitě, algoritmus ti začne servírovat další. Člověk se pak snadno ocitne v , kde začne patologizovat běžné lidské chování. Tomu se říká Barnumův efekt= tendence jedince přijímat obecné a vágní popisy osobnosti jako popisy ušité přímo na jeho míru. To, že ti vadí hlasité zvuky nebo se občas cítíš v sociálních situacích trapně, může být projevem autismu, ale stejně tak může jít o sociální úzkost, ADHD, následek traumatu, nebo prostě jen o tvou povahu.
Autismus není quirky estetika
V posledních letech se na sociálních sítích rozmohl nešvar vnímat autismus jako určitou formu estetiky. Videa často prezentují autismus skrze vizuálně atraktivní opakované pohyby, roztomilé sběratelské koníčky nebo masking, který je vykreslován jako jakási tajemná superschopnost.
Tím, že autismus redukujeme na quirk, však nebezpečně zjednodušujeme diagnózu. Autismus není jen o tom, že se cítíš „jinak“, je to komplexní neurovývojový stav, který s sebou nese reálné a často vyčerpávající výzvy v exekutivních funkcích, smyslovém vnímání a sociální komunikaci. Když se z něj dělá trend, lidé s vysokou potřebou podpory, tj. například ti, kteří jsou neverbální nebo mají těžké senzorické dysregulace, se stávají neviditelnými. Jejich realita totiž není dostatečně instagrammable.
Další dopady zjednodušování
Tato vlna zjednodušení má ještě hlubší následky, než se na první pohled zdá. V momentě, kdy veřejnost začne vnímat autismus primárně jako jiný styl komunikace nebo sbírku roztomilých rituálů, začíná nevědomky bagatelizovat reálné překážky, které lidem na spektru stojí v cestě.
Pokud je autismus prezentován jen jako drobná odlišnost, vytrácí se společenský i politický tlak na vytváření inkluzivních opatření, asistencí nebo úprav pracovního prostředí. To v důsledku vede k určité formě gaslightingu, kdy jsou lidé s reálnou diagnózou konfrontováni s větami typu: „To máme dneska v určité míře všichni,“ což jim v praxi uzavírá dveře k pochopení a reálné podpoře.
S tím úzce souvisí i kritická situace v diagnostických centrech. Je naprosto klíčové zdůraznit, že právo na sebepoznání a hledání odpovědí má každý a nikdo by se neměl cítit provinile za to, že chce pochopit své vnitřní fungování. Problémem není legitimní snaha jednotlivců o vyšetření, ale spíše strukturální poddimenzování celého zdravotnického a sociálního systému, který nestíhá reagovat na rostoucí poptávku po diagnostice. Například v českém (Nautis) se čekací doba na psychodiagnostické vyšetření u dospělých pohybuje v rozmezí tří až čtyř let.
V takto napjatém prostředí pak zjednodušující trendy na sociálních sítích vytvářejí paradoxní situaci. Zatímco se o autismu mluví víc než kdy dřív, lidé v krizových situacích, rodiny s dětmi s těžšími symptomy nebo dospělí na pokraji vyhoření narážejí na neprostupnou zeď. Znehodnocení klinického významu diagnózy v očích širší veřejnosti i některých úřadů pak může vést k tomu, že se přístup k odborné péči stává spíše privilegiem.
Kdy je TikTok přesto užitečný?
Nebylo by fér sociální sítě jen zatracovat. Pro mnoho lidí, zejména pro ženy a lidi z marginalizovaných skupin, kteří byli medicínským systémem historicky přehlíženi, může být takové video (ideálně ale fakt ne TAK zjednodušující) prvním momentem, kdy uvidí někoho „jako oni“ verbalizovat jejich emoce a každodenní potíže, na které se snažili nepoukazovat, aby zapadli. Pokud tě videa přiměla k zamyšlení, je v pořádku začít pracovat na svém komfortu hned.
Hledání coping mechanismů, tedy strategií, jak zvládat náročné situace, by nemělo být podmíněno razítkem od lékaře. Pokud ti pomáhá používat sluchátka proti hluku, plánovat si den do detailů nebo si dopřát čas na uklidnění po/při sociální interakci, klidně to samozřejmě dělej. K tomu, abys mohl*a pečovat o své duševní zdraví nepotřebuješ oficiální papír. Je však zásadní vnímat rozdíl mezi přivlastňováním si diagnózy, protože ti ji vybral algoritmus, a používáním technik, které ti pomáhají zvládat svět.
