Squalid over-boogie: Kocovina, kterou můžeš mít i z vlastního života
Zdroj: Pinterest / se svolením @airmailweekly
Maja Kovačević
23. srpna 202610:00
Eve Babitz měla vlastní výraz pro moment, kdy se požitek přehoupne v přehlcení a všechno, co ještě před chvílí bylo skvělé, začne být zkrátka už moc. Squalid over-boogie ale nemusí přijít jen po alkoholu, stejně dobře se k němu můžeš dopracovat skrze práci, lásku nebo tři hodiny na telefonu.
Na pojmu squalid over-boogie, se kterým přišla spisovatelka Eve Babitz, se mi líbí hlavně to, že k němu nepotřebuješ alkohol ani drogy. Stačí ti vlastně cokoliv, co máš rád*a natolik, že nepoznáš, kdy už toho začíná být moc. Práce, láska, sex, party, telefon, klidně i člověk, ke kterému se vracíš ještě dlouho potom, co ti s ním přestalo být dobře. Squalid over-boogie je pro mě přesně ten moment, kdy sis něčeho chtěl*a užít co nejvíc a až příliš pozdě jsi zjistil*a, že už si to vlastně neužíváš.
Výraz souvisí s obdobím, kdy se Babitz v 60. letech pohybovala mezi losangeleskou uměleckou a rockovou scénou a žila život, ve kterém se večírky, vztahy, drogy a práce často prolínaly. Na konci dekády už podle sama svůj stav označovala jako squalid overboogie. To pro ni pojmenovávalo moment, kdy si uvědomíš, že i zábava se dá vyčerpat. Jednoduše došla do bodu, kdy přestala toužit po tom, dát si to ještě jednou, ale spíš začala doufat, že už to brzy skončí.
Termín přitom dobře zapadá do způsobu, jakým Babitz psala o vlastním životě. Její tvorbou i biografií se opakovaně večírky, drogy a milostné vztahy, vedle kterých ale postupně přicházejí i jejich následky.
Ten výraz nechávám v originále schválně, protože v češtině nemáme nic, co by v sobě dokázalo udržet špínu a zábavu zároveň. Squalid je ta ošklivá část, kdy už je ti ze všeho trochu fyzicky i psychicky zle. Over-boogie je zase přiznání, že tě tam nikdo nedotáhl. Šel*šla jsi sám*sama, dobrovolně a možná ještě s nadšením, protože jsi chtěl*a víc.
Asi nejjednodušší je pro mě pochopit to na cigaretách, i když sama nekouřím, ale představuju si to tak. První cigareta je radost. Dostaneš ten příjemný nikotinový rush, ten krátký pocit, kvůli kterému sis zapálil*a. Pak ale může přijít moment, kdy kouříš dál, i když už ti to vlastně vůbec dobře nedělá. Místo dalšího požitku honíš vzpomínku na to, jak dobře ti bylo na začátku. Ve chvíli, kdy už si něco neužíváš, ale pořád pokračuješ, protože chceš zpátky pocit, který ti to dávalo před hodinou, před měsícem nebo před třemi lety. To je squalid over-boogie.
Jenže představa života bez over-boogie mi vlastně připadá taky v něčem smutná jako samotný dojezd po něm. Chci mít věci, ze kterých jsem nadšená, kterých občas chci příliš a u kterých někdy zjistím až pozdě, že jsem měla přestat o chvíli dřív.
Právě proto mě ten pojem od začátku tolik zaujal. Nese v sobě zvláštní pochopení pro chvíle, kdy si dáš další skleničku, zůstaneš vzhůru do rána, vezmeš si na sebe další práci nebo se zamiluješ do někoho, u koho jsi od začátku tušil*a, že to nemusí dopadnout dobře. V určitém bodě se totiž něco, co ti ještě před chvílí přinášelo radost, začne obracet proti tobě a ty už se jen snažíš dostat zpátky pocit, kvůli kterému jsi s tím vůbec začal*a.
Dlouho jsem měla pocit, že všechno, co stojí za to, musí být intenzivní. Pořád mluvím o spalující lásce, o věcech, které chci cítit v celém těle, a představa života, ve kterém si všechno opatrně dávkuju, mě nikdy zvlášť nelákala. Zároveň ale začínám chápat, kolik energie mě stálo zůstávat ve věcech jen proto, že kdysi byly krásné, vzrušující nebo mi dávaly pocit, že opravdu žiju, i když už mi dávno začaly spíš ubližovat.
Intenzita pro mě pořád znamená hodně, ale už ji nechci zaměňovat za důvod pokračovat za každou cenu. Chci umět poznat chvíli, kdy něco pořád skutečně chci, a chvíli, kdy už jen honím pocit, který mi to dávalo na začátku, protože právě to druhé mě vždycky nakonec vyčerpalo nejvíc. Asi se nechci naučit cítit míň, spíš bych se chtěla naučit odejít dřív, než ze sebe kvůli tomu, co cítím, vytáhnu úplně všechno.