Čeká tě od září spolubydlení? Přečti si příběhy a rady zkušených, které by ti mohly pomoct
Každý máme na spolubydlení nějaký názor, ať už vytvořený z osobní zkušenosti nebo na základě zkušeností svých blízkých. A některé z nás spolubydlení teprve čeká.
Spolubydlení není vůbec jednoduchá záležitost. Jde o každodenní soužití klidně několika lidí, kteří jsou každý jiný a musí se naučit navzájem respektovat. Zároveň se občas můžeš dostat do bytu, který je plesnivý, je tam neustále bordel, nebo do něj třeba zatéká (yes, i tohle se děje).
Poprosila jsem několik lidí, kteří mají se spolubydlením vlastní zkušenost, aby se o ni podělili a poskytli rady těm, které spolubydlení teprve čeká; na co si dát pozor a co jim naopak na spolubydlení vyhovovalo.
Respondenti a respondentky si přáli zůstat v anonymitě.
Spolubydlící #1
„Spolubyvanie je obrovsky step out z konfortnej zony, ale myslím, že len v dobrom. Čo ma moje spolubývanie naučilo, je, že ludia su fakt rôzni a take banality, čo tebe prídu ako úplna samozrejmosť, druhému absolutne nedochádzaju. Ale to je dobre!
Naučilo ma to na rovinu povedať všetko, čo mi vadí a nechodiť zbytočne okolo horúcej kaše. Predtým som bola človek, čo chcel byť s každým za dobré a radšej ostal ticho, aj keď sa mi niečo nepáčilo. Spolubývanie to zmenilo.
Každé spolubývanie má svoje pre a proti.
Asi to závisí na ľuďoch, ale ja som
za mojich spolubývajúcich rada, vždy je doma veselo a je príjemne prehodiť s niekym pár slov aspoň raz za deň. Tým, že spolu žijeme už 2 roky
, sme sa chtiac či nechtiac zblížili a sú to jedni z mojich najbližších kamarátov,
i keď ma vždy ide poraziť, keď niekto okupuje kúpeľnu minimálne hodinu vždy, keď sa idem počúrať! Alebo keď sa sem tam o 3 ráno zobudím na hlasitý príchod domov niektorého z nich.“ „Všichni jistě známe pravidlo: nechoďte bydlet se svým nejlepším kamarádem/kamarádkou.
A já bych chtěla dodat, že pokud si vážíte vašeho přátelství, ať se společnému bydlení opravdu vyhnete.
Bez ohledu na to, jak báječně a skvěle to zní. Společné bydlení může totiž kompletně změnit váš obrázek o daném člověku. Než jsme se sestěhovaly, naivně jsem si namlouvala, že se nás tohle netýká, ale mýlila jsem se.
Dotýčného totiž poznáte úplně v jiném světle. Staly jsme se cizinci, kteří žijí ve stejném bytě, aniž by byla vidět stopa po našem přátelství.“ „Bydlím se svými třemi spolubydlícími téměř rok a jsem jedinou ženou v domácnosti
- když tohle říkám poprvé lidem, často jsou docela v šoku.
Moje největší rada je mít trpělivost a empatii
vůči ostatním. Komunikace, otevřená mysl a empatie
jsou klíčové faktory
, kterým se člověk musí naučit, aby pro něj bylo spolubydlení pozitivní zkušeností. Spolubydlení mi otevřelo nové dveře a díky svým spolubydlícím jsem poznala nové lidi, bez kterých si teď neumím představit svůj život.
Klíčové je komunikovat
- když se ti něco nelíbí, určitě si o tom otevřeně promluvit. Empatie
je důležitá, protože každý z nás vyrůstal v jiných domácnostech a podmínkách, a nemůžeme očekávat, že se nám všichni automaticky přizpůsobí. Otevřená mysl
je nezbytná pro to, aby spolubydlení fungovalo harmonicky.“ „Se spolubydlením mám dvě zkušenosti: jednu kladnou a jednu, která tu první zcela převrátila v negativní
. Při první zkušenosti jsme bydlely v podnájmu čtyři studentky a za celý rok nenastal žádný problém. Druhá zkušenost byla jiná v tom, že jsme s nejmenovanou osobou sdílely byt, který patřil mým rodičům. Ze začátku jsme spolu vycházely, ale postupem času se situace začala zhoršovat a nakonec to vedlo k jejímu vystěhování. Co se stalo?
Kromě odlišných stylů komunikace chyběl jakýkoli respekt vůči mně a mým blízkým. Neustále si stěžovala, ale sama svá pravidla nedodržovala. Situace vyvrcholila emočním vydíráním a škodou na bytě, ke které se odmítala přiznat.“