Rozhovor s odbornicí: Strach o nezávislost médií je na místě, ale panika nám nepomůže. Co přesně nám v aktuální situaci (ne)hrozí?
Katarina Vlčková
18. května 20266:00
S novou politickou reprezentací a návrhy na zrušení koncesionářských poplatků se veřejným prostorem šíří obavy o nezávislost České televize a Českého rozhlasu. Co přesně nám v aktuální situaci (ne)hrozí a jak se v ní máme zorientovat? To se dozvíš v rozhovoru níže.
V rozhovoru s docentkou Alicí Němcovou Tejkalovou z Katedry žurnalistiky FSV UK jsem pokládala především otázky reflektující prohlášení a strachy, které v posledních týdnech rezonují českou společností a médii. Je na místě mít extrémní obavy z „maďarské cesty“ a ohrožení demokracie, nebo bychom měli spíše vsadit na edukaci, ostražitost, ověřování informací a aktivní sledování kroků vlády?
V čem konkrétně spatřujete největší riziko pro redakční nezávislost České televize v případě zrušení koncesionářských poplatků a přechodu na její financování přímo ze státního rozpočtu?
Způsob financování ze státního rozpočtu může být omezující jak pro Českou televizi, tak pro Český rozhlas v tom, že kvůli výraznému snížení rozpočtu nebudou moct plnohodnotně vykonávat svou stávající činnost. Samotná změna financování nemusí být rizikem pro redakční nezávislost, pokud by zůstaly zachovány stávající zákony o České televizi a Českém rozhlase i rozpočty s garancí udržitelnosti do budoucna a změna se týkala pouze způsobu financování.
Pokud ale budou média veřejné služby podfinancována, jejich financování bude nestabilní, a navíc se bude problematicky předělávat definice veřejné služby, může to vést k velké závislosti ČRo i ČT na politicích (zejména těch, kteří budou vždy v danou chvíli u moci), tedy i k celkovému oslabení společenského postavení těchto médií.
Existuje v Evropě model státního financování veřejnoprávních médií, který prokazatelně zaručuje jejich úplnou nezávislost na vládním vlivu?
Žádný model není nikdy stoprocentní ani dokonalý. I financování poplatky může být nastaveno problematicky, jako je tomu například v Itálii. Důležité je, že nejde jen o vládní vliv, ale o politický vliv jako takový. Ani opozice nesmí mít v médiích veřejné služby politický vliv.
Náš systém funguje bez problémů, opakovaně byl Evropskou vysílací unií chválen, nehledala bych jiné vzory. Jejich problémem může být i kulturní (ne)přenositelnost.
Česká televize je dlouhodobě vnímána jako nejdůvěryhodnější zdroj, ze kterého často čerpají i další média. Pokud by došlo k jejímu podřízení státu a ztrátě objektivity, jak velké je riziko, že by veřejnost a ostatní redakce ze setrvačnosti nadále přebíraly její zpravodajství jako fakta, a neobjektivní informace by se tak nekontrolovaně propisovaly do celospolečenského vnímání?
Většina médií primárně přebírá informace z ČTK, nikoliv z České televize. Česká televize spolu s Českým rozhlasem jsou dlouhodobě nejdůvěryhodnějšími českými médii a v případě podřízení státu by to byl velký problém pro jejich kredibilitu, jen bych tu chtěla říct, že ani v tom mimořádně nekvalitním návrhu od ministerstva kultury se neuvažuje o státních médiích, ale pořád o zachování médií veřejné služby.
Přejímání informací je pak odpovědností novinářstva, má si jejich validitu kontrolovat a ověřovat.
Rozumím, to upřesnění ohledně role ČTK a profesní odpovědnosti novinářstva je velmi podstatné. Můj dotaz ale mířil spíše na rovinu vnímání u širší veřejnosti. Česká televize i Český rozhlas si desítky let budovali pozici stabilního pilíře a v podstatě nejsilnější mediální značky v zemi. Pokud by vlivem politických tlaků docházelo k postupné erozi jejich nezávislosti, jak složité je pro běžného diváka takovou změnu včas identifikovat? Existuje riziko, že u takto silné instituce funguje mechanismus určitého dlouhodobého kreditu, který může u veřejnosti po nějakou dobu překrývat i případné oslabování objektivity? Tedy že by značce důvěřovali i nadále prostě proto, že jsou na její standard léta zvyklí?
Setrvačnosti ve vnímání médií veřejné služby bych se u změn v práci lidí z ČT a ČRo, pokud by k nim opravdu někdy došlo, jako že pevně věřím, že nedojde, neobávala, protože by jim nepochybně předcházela výrazná celospolečenská diskuze, pravděpodobně i nějaké občanské protesty, a z toho důvodu by byla ta část veřejnosti, pro kterou jsou média veřejné služby podstatným zdrojem informací, o změnách informovaná.
Jaké přesné paralely vidíte mezi současnými snahami o změnu financování českých veřejnoprávních médií a nedávným vývojem v Polsku nebo Maďarsku?
Já zatím takové paralely nevidím. Česká společnost je odolnější, jinak nastavená než polská a maďarská, když v nich změny probíhaly, dala jasně najevo, že podobné změny nechce. Tyto změny taky navíc ani nemíří ke zestátnění médií, ale ke změně financování.
Určitě je na místě být ostražitý a je třeba, aby zůstaly zachovány zákony o České televizi i Českém rozhlasu a maximálně se kultivovaně a v odborné debatě hledaly možnosti financování, na druhé straně je třeba realisticky pojmenovávat i to, co je na stole.
Jak ovlivňuje každodenní práci novinářů současná politická rétorika, která je z pozice vlády často staví do role nepřátel společnosti?
Tohle bohužel není otázka jen pozice vlády nebo politiky jako takové. Když se lidem něco nelíbí na tom, jak o nich média referují, a je jedno, zda jsou to politici, nebo třeba lidé z byznysu, případně v pozici společenských či kulturních celebrit, je nejsnazší komunikační taktikou znevěrohodnit novináře nebo novinářku, kteří se tématu věnují.
Není to ani novinka, novinářstvo dlouhodobě obsazuje spodní příčky žebříčku popularity povolání (mimochodem, právě s politiky). Problémem je, že podobné situace končí online a někdy i offline útoky na novinářky a novináře, což jim jejich práci výrazně ztěžuje. Na druhou stranu teď nechci hájit ty, kteří svou práci dobře nedělají, jen jich, logicky, nemůže být většina a hodnocení novinářstva jako celku je v tomto opravdu nespravedlivé.
Jaké konkrétní legislativní nebo profesní nástroje mají v současnosti čeští žurnalisté k dispozici pro obranu před politickým tlakem na obsah zpravodajství?
Novinářky a novináři v médiích veřejné služby jsou chráněni zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání, jednotlivými zákony o těchto médiích i kodexy. Zásadní ale je, zda mají v managementu a v čele redakcí lidi, kteří jsou schopni poukázat na nevhodný tlak a účinně ho odclonit od obsahu i svých podřízených.