Proč toužíme po uznání?
Kateřina Vášová
3. dubna 20266:00
Neboj se, nemáme to jen z dětství, je to i v historii lidstva.
„Tohle jsou věci, které tě automaticky dělají víc chic…“ Tenhle koncept videa na mě na sociálních sítích vyskakuje poměrně často. A i když toho tvůrce nemusím sledovat, znát, a často to ani není někdo, od koho bych toužila po uznání, stejně si to pustím. Jen abych zjistila, jestli tam náhodou není něco, co vlastním. Nebo dělám taky. Protože uznání od cizince je přece super. Nebo ne?
Dá mi to validaci. Krátkou, povrchní a hlavně umělou. Můj parfém označil tenhle člověk jako jeho top výběr. Mám z toho radost. Ale pak tenhle druhý samozvaný expert řekl, že to není dobrý parfém a že mu nevonní. Sakra. Ale záleží na tom, když mně voní? Jenže touha po uznání není výmysl algoritmů ani dnešní generace. Je starší než internet. Starší než móda. Starší než samotné slovo „chic“. Je to náš instinkt. Možná je trochu nešťastný. Netoužíme totiž být hodnoceni. Toužíme být viděni.
Otázka ale zní: kým?
Cizím člověkem na internetu? Partnerem? Rodiči? Bývalými, se kterými už dávno nemluvíme? Nadřízenými? Muži? Ženami? Nebo tou verzí sebe sama, která má stejně pocit, že pořád ještě není dost?
Protože uznání od někoho, na kom nám skutečně záleží, je něco jiného. To jsou lidé, kteří nás vidí neuspět a pak to zkusit znovu. Vidí nás ve všech fázích. V těch dobrých i v těch hodně nepovedených. Znají kontext. Znají nás a tak nějak přirozeně, nám ten pocit: vidím tě dávají automaticky. Stejně jako my jim.
Proč tedy tolik toužíme po validaci od někoho, kdo o nás neví vůbec nic? A o kom vlastně nevíme nic konkrétního my? Je to trochu jako když mluvíme ve skupině a někdo nás přehluší. Mluvíme dál, ale nikdo nás neposlouchá. Je nám trapně a nepříjemně. A ten moment si přeložíme jako: nejsem dost zajímavá. Nejsem dost hlasitá. Nejsem dost. Přitom to s naší hodnotou nemusí a většinou ani nemá vůbec nic společného. Jen jsme zrovna nebyli slyšet. To je rozdíl.
Chtít uznání od někoho, koho opravdu respektujeme, známe jeho názory, postoje a víme, že je s empatií naladěný podobně jako my, je ale věc druhá. Tam mi to smysl dává. Protože si toho člověka vážím. A vážím si i jeho hodnot.
Já sama takhle obdivuju lidi, které třeba osobně neznám úplně detailně, ale vím, jak tvrdě pracují. Jak se chovají k lidem kolem sebe. Jak do vztahů i do práce dávají všechno. Když je potřeba něco dotáhnout, dotáhnou to nezávisle na tom, zda z toho sami něco mají. Možná právě tímhle přístupem motivují nás ostatní být lepší. Ne nutně výkonnější. Spíš lidsky lepší. Bez tlaku na výkon za každou cenu. Bez potřeby někoho zmenšit, aby mohli působit lépe. A takové uznání pro mě váhu má. Protože přichází z místa, kde nejde o výsledky, ale spíš hodnoty.
Podle psychologie:
Validace, tedy pocit, že nás někdo skutečně slyší a chápe, patří mezi základní lidské potřeby. Podle psychologie nejde jen o touhu po souhlasu nebo pochvale. Mnohem hlubší je potřeba potvrzení. Chceme se ujistit, že naše prožívání dává smysl a že jsme „v pořádku“ takoví, jací jsme.
O tomto mluví i Self veritification theory, vytvořená Willian Swannem. Tahle teorie mluví o tom, jak lidé usilují o to, udržet si to, jakým způsobem se oni sami vidí tak, že aktivně vyhledávají, interpretují a přijímají zpětnou vazbu, která potvrzuje jejich stávající sebepojetí. Dokonce i v negativním smyslu.
Když někdo takhle uzná naše pocity, neuznává nutně naše chování, spíš vytváří safe space. Další princip pak říká, že v momentu co se cítíme pochopení nebo slyšení, začínáme spolupracovat místo toho, abychom bojovali. I proto, má validace v sociálním kontextu tak velkou sílu.
A co případy, kdy hledáme validaci sami? Třeba přes sociální sítě.
V digitální době se ale zásadně proměnilo, odkud validaci získáváme. Dříve tu byli hlavní dva zdroje odkud jsme ji mohli získat. Prvním byli naší blízcí a druhým odborníci. Ale teď máme internet, e-mimino.cz, chat GPT a Tiktok. Tohle dobře ilustruje studie zaměřená na ADHD komunitu na Redditu, která analyzovala stovky tisíc příspěvků. Ukazuje, že lidé, kteří si ADHD diagnostikují sami, mají mnohem silnější potřebu hledat potvrzení. A to nejsem od ostatních uživatelů i v samotném obsahu. Bez oficiální diagnózy totiž chybí pevný bod, o který by se mohli opřít. Validace se tak stává nekončícím procesem: člověk hledá potvrzení, na chvíli se cítí jistější, ale pochybnosti se znovu vrací.
A v tom se přesně nachází paradox sociálních sítí. Sociální sítě nám totiž opravdu dokážou pomoci cítit se méně sami. Zároveň nás tenhle proces ale činí křehčími, protože potvrzení, které zde nacházíme, není nikdy úplně pevné. Potřeba validace je stejná, jen se dostala na místo, kde ji nikdy úplně nedostaneme.
Na čím uznání teda záleží?
Když se podíváme do dávné historie, zjistíme, že antičtí hrdinové nebojovali jen za dobro a lásku, jak nám rády podsouvají pohádky. Bojovali také za slávu. Za to, aby byli viděni a aby se o nich vyprávěly pořádně dramatické legendy jako třeba o Herculesovi. A to není vlastně tak vzdálené dnešní touze po sledujících. Celý koncept sociálních sítí se tak trochu nenápadně proměnil v soutěž o validaci, víc než v prostor pro sdílení toho co se nám líbí. Alespoň, že ty domácí mazlíčky postujeme tak či tak.
Psychologie k tomu přidává další vrstvu. Myšlenku, že „já“ vlastně nevzniká bez druhého. Že naše identita se formuje až v očích ostatních. Jedna moje profesorka na vysoké škole v jedné ze svých přednášek opakovala: „Já nejsem nic, pokud nemohu říct, že jsem tvoje dcera, matka, kamarádka nebo profesorka.“ Věřte nebo ne, její hodiny byly brzy ráno, nepočítala se absence a stejně bylo vždy plno. Dala nám jejími přednáškami všem nejednoho brouka do hlavy.
Uznání ale není totéž co potlesk.
Možná tedy nejde o to, kolik lidí nás vidí. Kolik lidí nám řekne „dobrá práce“ nebo „dneska ti to sluší“. Kolik položek ze seznamu „co je chic“ máme doma. Kolikrát se převlékneme jen proto, aby si nás všiml někdo, koho chceme zaujmout. Kolik let se snažíme něco dokázat našim rodičům.
Možná jde spíš o to, kdo nás vidí doopravdy pro nás. A jestli se dokážeme vidět i my sami nezávisle na validaci od ostatních. Protože uznání, které má skutečnou váhu, nepřichází z hlasitého potlesku. A v tom je ta největší síla.