„Proč to má tolik slov?“ Antiintelektualismus roste a lidi neumí číst. Ale Booktok za to nemůže
Zdroj: Pinterest/ se svolením @Stardust
Tereza Štěpánková
23. července 202612:00
Booktok a způsob, jakým lidi, a především mladé ženy, konzumují knížky a jiná média, je neustále otevřený diskurz, do kterého se rádi sami pozvávají i lidi s určitým morally superior komplexem. Na druhý straně proti nim stojí „Let people enjoy things“ tábor a já vlastně nevím, co je horší. Jestli jejich nekonečný pointless souboj nebo fakt, že ani jedna strana nedokáže pochopit, že víc věcí naráz může být pravda.
Za poslední měsíce se v oblasti čtení, knížek a Booktoku udály tři zásadní situace, který mi žijou v hlavě 24/7: Maddie gate, Too many words epidemie a influx fuck ass článků od velkých médií typu „Booktok nám ničí mozek“ a „Žánrová literatura is the worst“, který nepochybně explodoval taky kvůli Rose Horowitch a jejímu virálnímu článku v The Atlantic (daddy will discuss it later).
Nemusíte pálit knihy, abyste zničili kulturu. Stačí přesvědčit lidi, aby je přestali číst.
Co je antiintelektualismus a kdo o tom rozhoduje
Než se pustíme do všech předeslaných juicy témat, zastavila bych se u . Vedle nostalgie, performativity a umělé inteligence je to jedno z nejdiskutovanějších témat na dnešním internetu a řekla bych, že je částečně protkané poctivou dávkou morální paniky, stejně jako cokoliv, co se týká Booktoku jako takového.
Ale co to vlastně je? Obecně se jako skepticismus nebo opovržení intelektuálním myšlením, vzdělávání a těm, kdo ho ztělesňují, zpravidla vědcům, doktorům, umělcům, filozofům nebo učitelům. Projevuje se přesvědčením, že intelektuálové a kritické myšlení jsou nějakým způsobem odtržení od každodenního života a od „obyčejných lidí“ a že tyhle dvě společenské vrstvy jsou oddělené pomyslnou nepřekročitelnou zdí.
Anti-intelektuálové často praktické znalosti před kritickým myšlením a preferují jednoduché, absolutní narativy před detailními důkazy nebo komplexnějšími debatami. Zvědavost je pro ně „elitismus“ a selský rozum nebo intuice jsou ze své podstaty důvěryhodnější než výsledky nějakého studia.
Co je intelektuální, co není a kdo v tom má pravdu je vlastně gró celé téhle debaty. Ve výsledku si ten postoj rozhoduje každý na vlastním písečku, ale jako vždycky tu jsou lidi povolaní a pak ti, co absolutně netuší, o čem mluví, a kde jinde hledat ty nejpovolanější z nejpovolanějších než na internetu.
Vysoká literatura je často to, co se za vysokou literaturu označí. A brak je to, o čem se řekne, že je brak.
Immovable object vs. unstoppable force aneb proč je Booktok tak insufferable?
Teď se konečně můžu vrátit k těm víc juicy věcem. Navrhuju začít u události, která by mně osobně za normálních okolností přišla jako ragebait, ale jelikož to vylezlo z úst člověka z Ameriky, tak docela věřím tomu, že to básník zamýšlel tak, jak to řekl. Pár měsíců zpátky začalo TikTokem kolovat video jedné tvůrkyně, která v něm položila otázku „Proč je na těch stránkách tolik slov?“
Jak říkám, ragebait. Nemám totiž pocit, že by mluvila o tom, jak občas nakladatelé volí co nejlevnější cesty a to může znamenat ten extrémně tenký papír a písmenka, která jsou jedno mrknutí od neviditelnosti, nebo že se tím naopak řeší otázka (ale to se dožaduje trochu hlubšího přemýšlení), protože v dalším videu vysvětluje, že přeskakuje flashbacky, backstories a popisy a čte jenom dialog. Možná, že scénář by byl lepší volba?
A není jediná. Too many words se pro mě stalo deštníkovým termínem pro celkovou neochotu číst knížky jako celek (a to i ty, který jsou čtený pro radost a ne třeba ve škole). Nedivím se, že někteří Booktok influencers zvládnou zhltnout 300 knížek za rok, když jich vlastně většinu nepřečtou.
Ne každá zábavná knížka musí být podávána jako literární veledílo a my musíme od autorů, vydavatelů a tvůrců začít vyžadovat vyšší standardy. Popularita, potěšení a kvalita nejsou totéž.
Booktok je často zdrojem dost pochybných takes a dobrým příkladem toho, že lidem občas chybí kritické myšlení, je i nedávná situace s R. F. Kuang. Internet obletěl úryvek z její připravované knížky A Taipei Story, v němž se objevuje postava z Izraele, což může být vzhledem k událostem sensitive topic.
Část internetu začala říkat, že Kuang je sionistka a že normalizuje Izrael v literatuře. Už ale nepřemýšleli nad tím, že několikrát podpořila Palestinu, ani nad tím, že postava se v knížce objevuje okrajově nebo, že skrz ni nejspíš zkoumá kolonialismus, spíš než nějakou podporu Izraele, a možná ani nad tím, že dva odstavce ve výsledku nejsou dost na to, aby si člověk mohl zformovat přesný názor. (A taky, že depiction není endorsement.)
Are you getting the picture?
S tím se pojí i Maddie gate. Maddie Clark je Booktokerka, která na začátku roku ve videu vyzdvihla svoje frustrace s Booktokem, především fakt, že lidi dost často berou objektivně špatný knížky za literární veledíla a nedokážou rozpoznat, že to nejsou kvalitní knížky. Problém podle ní není, že lidi čtou pochybný věci, problém je, že to nedokážou poznat a to samozřejmě nastavuje určitý industry standard.
Let's say she made people mad.
Když mi bylo dvanáct, četla jsem na Wattpadu fanfikce o One Direction od lidí, jejichž mateřským jazykem nebyla angličtina, a i ty byly napsané líp než polovina těch s*aček, co se dneska tlačí na BookToku.
Její video znovu probudilo konverzaci o tom, co je vlastně dobrá literatura a komu je dovoleno o tom rozhodovat. Literární snobové to samozřejmě být nemůžou a Booktok girlies do toho nemají co mluvit, protože stejně čtou jenom smut. literatura je ale debata stará stejně jako, no, literatura.
Z té debaty se ale vytratila nějaká větší schopnost kritického myšlení. Ano, Booktok popohnal vydavatele i autory k tvorbě fakt špatných knížek, protože je po nich poptávka a kde je poptávka jsou i peníze, ale pokud jsou literární snobové tak intelektuální, jak říkají, měli by nejlíp vědět, že to není celý obrázek (a že špatný knížky vycházely vždycky).
„Co budou dělat, až jim dojde papír?“
Přivádí mě to ke zmiňovanému Rose Horowitch. Sice v něm nezmiňuje přímo Booktok, ale protože z problému částečně viní sociální sítě a telefony, otevřela tím prostor pro názory, že to konečně dokazuje, že lidi na internetu a specificky ženy jenom předstírají, že čtou, a že romantické knížky nebo romantasy jsou důvod, proč je antiintelektualismus na vzrůstu.
To, že lidi čtou špatný knížky, není nutně znak antiintelektualismu, stejně jako to, že lidi čtou výhradně klasiky, není znak nějakýho převratnýho intelektu.
Horowitch ale především highlightuje jeden posledních let, který pozorují profesoři a profesorky, se kterými mluvila: lidi neumí číst. Respektive přečtou slova a věty a ví, co znamenají, ale neumí o textu dál kriticky přemýšlet a nedokáží pochopit nuance, což se odráží i na Booktoku a jeho tendenci vidět věci extrémně černobíle (viz R. F. Kuang).
Pevná data pro tohle specifické téma zatím neexistují, nicméně se v éře určitého nacházíme a schopnost angažovat se s textem dál než za hranici „bavilo mě to“ a „nebavilo mě to“ se alespoň na části internetu snižuje a je to extrémně frustrující.
Dá se ale říct, že by za to mohl Booktok? Not really. Booktok ve výsledku není nic jiného než reakce. Je to reakce na misogynii a elitářství a konsenzus (nejen, ale často) intelektuálů, že žánrová literatura je nějakým způsobem horší, zvlášť pokud ji čtou a píšou mladé ženy. To neznamená, že Rose Horowitch a další kritici Booktoku nemají v něčem pravdu, ne vždycky ale obsáhnou celý problém. To, že lidi čtou špatný knížky, není nutně znak anti-intelektualismu, stejně jako to, že lidi čtou výhradně klasiky, není znak nějakýho převratnýho intelektu.
Classic – a book which people praise and don’t read.
Na zmiňovaný článek z Atlanticu reagoval nejenom internet, ale i lidi, se kterými Horowitch vedla rozhovory, protože některé jejich citace vytrhla z kontextu. Jednou z nich je středoškolská učitelka Susan Barber, která uvedla, že dříve se v její třídě četlo čtrnáct knih ročně a teď už jich studenti čtou jen šest nebo sedm. Z článku už ale vypadlo, že tahle změna proběhla, aby Barber mohla lépe poskládat lekce. Podle ní to totiž není o více textech, ale „o tom, co po studentech chceme, aby s nimi dělali.“
Další z učitelek byla i Carrie M. Santo-Thomas, která na Horowitch zareagovala článkem a popsala v něm podobné frustrace jako Susan Barber: „Nedostatečnou výdrž studentů při čtení připisuje sníženým nárokům v rámci středoškolské výuky literatury; konkrétně tvrdí, že omezení četby celých románů a nahrazování rozsáhlých textů úryvky či shrnutími oslabilo čtenářskou odolnost. Tyto výukové postupy pak zase přičítá tíživému vlivu standardizovaného testování a vzdělávacích standardů Common Core. A samozřejmě mobilním telefonům – vždycky jsou to mobilní telefony.“
Je to podle ní logická úvaha, ale je mylná, protože i když stoprocentně na čtenářskou výdrž působí vnější faktory, vede to jenom k přílišnému zjednodušení složitého problému a hlavně to neprávem klade vinu na studenty a učitele. „Nejvíc mě znepokojovalo, že tváří v tvář pokroku propadáme známému druhu paniky: jak tenhle další technologický nebo společenský vývoj přinese pád společnosti?“
Moje oblíbená část jejího článku je, když vzpomíná na z roku 1978 z časopisu The MATCY Journal „Dnešní studenti jsou na papíře příliš závislí. Neumí psát na břidlicovou tabulku, aniž by se celí zaprášili křídou. Nedokážou tabulku pořádně očistit. Co si počnou, až jim papír dojde?“ Je to totiž perfektní příklad šíření morální paniky, která není na místě, protože
I za první republiky tu dobrodružnou literaturu často psali zkušení novináři, zkušení spisovatelé, kteří jinak psali vážnou literaturu a pak často pod pseudonymy psali zábavné dobrodružné romány. A ty dobrodružné romány nemůžou být hloupé.
Books aren’t political
Anyways, back to Booktok shenanigans a k tomu, kdy je trocha té paniky potřeba. S internetovými antiintelektuálními tendencemi se pojí sentiment, že knížky nejsou politický, lidi je čtou jenom pro zábavu a měli bychom je nechat, „aby si to prostě jenom užili“. A to je zrovna věc, která má jenom jednu správnou odpověď.
Knížky jsou politický. Čtení je politický. Vždycky bylo a vždycky bude. spoléhají na nízkou míru vzdělání, spoléhají na antiintelektualismus. Není náhoda, že antiintelektualismus historicky sílí v obdobích rychlých společenských změn, nestability, ekonomických krizí, válek nebo hluboké politické polarizace ve společnosti (to zní jako něco, kde teď právě jsme, ups) a v momentech, kdy se tyhle sentimenty propojí s politikou v nejrůznějších populistických (a)nebo hnutích.
Knížky jsou politický, protože jsou zdrojem vzdělání, který je politický a taky druh knížek, který se čte a publikuje, něco říká o naší společnosti. O naší svobodě, hodnotách a možnostech. A platí to ve výsledku (nebo spíš především) taky o romanťárnách a smutu, kde se politika vůbec neřeší, protože byly (a jsou) doby, kdy ženy nemohly chodit do školy, natož psát vílí porno.
Tyhle hlody nejsou tak úplně chyba jednotlivců, jako spíš nějakých socio-politických mechanismů. To ale neznamená, že se tomu nemůžeme vzepřít a že se nemůžeme snažit. Protože guilty pleasure knížky jsou fun a někdy jsou mega populární knížky populární for a reason, to ale neznamená, že je nemůžeme kritizovat a zároveň chtít číst i něco sofistikovanějšího, aniž by o nás někdo řekl, že jsme elitářský snobové.
„Ne, Veselé párečky ne.“
Jak tohle jenom zakončit? Moje favourite hobby je hledat nejlepší počáteční věty z knížek a koncový věty moc nesbírám, asi bych měla začít.
Neříkám, že jsem si nikdy neužila pofidérní knížku nebo neměla nějaký guilty pleasure. Mám jich vlastně docela dost. Při psaní jsem si vzpomněla na mého oblíbeného obhájce brakové literatury Františka Kotletu a jedinou knížku, co jsem od něj zatím přečetla (ačkoliv jsem slibovala, že přečtu všechny), která začíná takovým fruit love islandem, akorát s uzeninami a omáčkami a ze které taky pochází jedna z mých nejoblíbenějších prvních vět ever.
Is it Dostojevský? No. Ale je to fun a dalo mi to něco? Absolutely.
Můj hlavní point je, že se v posledních letech zrodil trend, který je dost znepokojující, ale konverzace okolo něj se často stáčí mimo a má tendenci vinit lidi, kteří jsou spíš produkt než příčina. Čtení je super a všichni bychom to měli dělat, věřím tomu, že čím víc toho člověk přečte, tím lepší je, a i když se zdá, že jsou teď knihkupectví přeplněný blbostma, dobrý knížky tu pořád jsou a není jich málo.
Taky tím chci říct, že se toho člověk může dost naučit i z dost podivných věcí. Jenom musí vědět, jak na to. A měl by umět rozeznat, když je něco špatný (a párečky tím teď nemyslím), proč je to špatný a uvědomit si, že si to může užít navzdory tomu, že to je špatný. A že přiznat, že to je špatný a i tak si to užít, není nějaký morální ani intelektuální failing.
Tenhle příběh měl pointu, ale dočasně vypadla z hlavy kronikáře.