Říkáme, že pokud člověk potřebuje pomoc, stačí se jenom zeptat... Proč tohle ale neplatí, když se jedná o pomoc odbornou? A tím spíš ve sportu?
Není to tak dlouho, co jsem na sobě cítila, že moje hlava není mým nejlepším přítelem. A to především, když se jednalo o výkon. Pochybovala jsem o sobě, nastupovala jsem do ringu s tím, že stejně asi prohraju, a i když jsem nakonec vyhrála, nebyla jsem spokojená. Cítila jsem, že jsem mohla udělat víc.
Když jsem to pak se svojí trenérkou rozebírala, ptala se mě, jak by to víc vůbec vypadalo. Přišly jsme na to, že ať už bych udělala při zápase cokoliv, s největší pravděpodobností by to nikdy nestačilo. V ten moment mi doporučila, ať si o tom promluvím s někým, kdo tomu rozumí trochu lépe a odborněji. Nevěděla jsem, koho tím myslí.
Sportovní terapie a psychologie nejsou nové obory, jejich vědecké uznání i význam ale stále rostou. Asi se nikdo nebude divit, když se přiznám, že i pro mě byl nový koncept si o svém sportovním výkonu promluvit s odborníkem. Myslela jsem si, že nervozita, pochyby patří k závodění. Myslela jsem si, že se správní zápasníci*e poznají právě tím, jak se svou hlavou umí pracovat. Do určité míry si pořád myslím, že to tak je, ale kde je ta pomyslná hranice, kdy už je to moc?
Vítězové nejsou ti, kteří se nebojí, ale ti, kteří se strachem umí pracovat...
Když vidíme sportovce a sportovkyně v akci, vidíme jejich výkon, snahu a úsilí, málokdo ale vidí, že se bojí vlastně stejně jako každý z nás. Existuje určitý společenský fenomén, kdy atlety a atletky glorifikujeme, jako kdyby oni nemohli být jakkoliv zranitelní. Studenti a studentky ze Johan Cruyff Institutu zkoumali, zda je „fér očekávat od vrcholových sportovců, že budou vzorem pro ostatní.“
Selhávání je totiž naprostou součástí sportu. Sama tenisová legenda Roger Federer tvrdí: „Během své kariéry jsem si uvědomil, že když prohrajete bod, hru, set a občas i celý zápas, nic se neděje. Tak to v životě chodí...“ A sport by měl sportovcům a sportovkyním selhání dovolit, protože jen tak můžou růst. Sama si pamatuji svou první prohru v boxu, bylo to na šampionátu s daleko lepší soupeřkou. Do dnes se jedná o můj nejoblíbenější zápas, neboť jsem si z něj odnesla daleko víc, než z jakéhokoli vítězství. Ale nebudu lhát, moje prvotní reakce nebyla vůbec taková.
Mám vůbec na to vyhrávat?
Není nic, co si sportovci a sportovkyně nepřejí méně než prohrávat. Samozřejmě prohra jako výsledek není fajn, ale prohra jako pocit? Najednou dostaneme strach, který se nás dokáže zmocnit tak, že nad naší hlavou převzme veškerou kontrolu. Budu někdy znovu zase vyhrávat? Tak jsem se minimálně dost dlouho cítila já...
Nejhorší na tom celém ale je, že o tom málokdy víme. Sportovci a sportovkyně se zrovna nechlubí tím, že mají strach, že selžou. To mi potvrdil i profesionální MMA zápasník Matúš Juráček, se kterým jsem si o mentální přípravě sportovců osobně popovídala. Matúš se mi přiznal: „My sportovci jsme a chceme působit jako takoví tvrďáci a nechceme se bavit o svých slabostech."
Neměli bychom mít pocit, že jsme na to sami. Nikdy totiž nejsme.
Matúše jsem kontaktovala, protože se mi moc líbilo, jak o důležitosti mentální pohody mluvil. Po svém vítězství v Karlových Varech jako mezi prvními poděkoval právě svým mentálním koučům Radku Ševčíkovi a Marianu Jelínkovi. „V tu chvíli si lidi vybaví ty nejdůležitější věci a pro mě toto bylo hodně důležitý. V přípravě jsem se necítil nejlépe, dostával jsem od kluků, které bych měl porážet, a měl jsem strach. Koučové mi ale pomohli pochopit, že není nejdůležitější, jak jsem se cítil v přípravě, ale jak se budu cítit ten den a před tím, než vstoupím do klece. A cítil jsem se olympijsky.“
Ptala jsem se Matúše, jak se k tomuto celému vůbec dostal, a podobně jako u mě se ho po zápase, po kterém byl zklamaný, že nedokázal ukázat všechno, co v sobě má, zeptal známý, jestli to nechce prostě zkusit...
Mám radost, že se nám to oběma tak přirozeně dostalo do cesty, nicméně je mi jasné, že to není úplně tak běžné. Přestože statistiky ukazují, že je o sportovní psychologii stále rostoucí zájem, odborníci tvrdí, že je okolo mentální pomoci ve sportu pořád ještě velké stigma.
Proč? Proč si myslíme, že je špatně říct si o (odbornou) pomoc?
Mnoho sportovců se ještě dnes vyhýbá sportovním psychologům ze strachu, a co je ještě horší, kvůli společenskému stigmatu, které je stále spojeno s vyhledáním psychologické pomoci.
Přestože služeb sportovních psychologů dnes už využívá řada vrcholových týmů, někteří sportovci a sportovkyně, trenéři a trenérky a rodiče stále váhají s vyhledáním jejich pomoci. Tato neochota vyhledat odbornou pomoc se v odborné literatuře označuje jako rezistence. Odborník Bill Cole vysvětluje, že mnoho lidí vnímá návštěvu psychologa jako známku psychických problémů. Říká, že je pro sportovce často těžké přijmout vlastní slabiny. Dodává, že je důležité, aby pomoc nebyla vyhledávána až jako poslední možnost, i přesto že to tak často bývá.
Sklenka poloprázdná, nebo poloplná?
Mrzí mě to, že to jako společnost stále ještě neumíme přijmout. Mrzí mě, že jako společnost máme pořád takový strach z vlastní zranitelnosti. Přitom jde jen o úhel pohledu..
Místo toho, abychom pomoc s psychikou vnímali jako osobní selhání, mohli bychom to začít vnímat jako osobní zodpovědnost či duševní rozvoj. Každý máme na čem pracovat. Jak se říká: „Strach z prohry by nás nikdy neměl vyřadit ze hry.“ Pardon za můj corny komentář, ale lépe bych to sama neřekla.
Měli bychom si dovolit více prohrávat. Jak už jsem zmínila, z prohry se člověk učí nejvíc. Málokdy se jedná o prohry definitivní a když nejde o život, jde o... Je to ale celé jen na nás a na tom, jak uvidíme naši sklenku: poloprázdnou nebo poloplnou?
Jak si říct o pomoc?
Vím, že se to celé jednodušeji píše a říká, než doopravdy dělá. Nicméně bych i tímto komentářem chtěla říct, že to stojí za to. Pokud i ty občas cítíš strach tak silný, že máš pocit, že se odráží do tvého sebevědomí, může být právě toto signál zkusit někoho najít.
Začala bych tím, že bych se ptala v mém okolí. Lidi znají lidi a určitě tvůj trenér nebo trenérka o někom budou vědět. A existují také online zdroje. Ať už půjdeš jakoukoli cestou, držím ti palce. Zasloužíš si od sebe klid, pohodu a především radost ze sportu.