HeyFomo Proč máme pocit, že nás všichni sledují? (spotlight effect)

Proč máme pocit, že nás všichni sledují? (spotlight effect)

Proč máme pocit, že nás všichni sledují? (spotlight effect)
Zdroj: Pinterest / se svolením @rayoofff
Líza Braunová
18. srpna 202610:00
Máš pocit, že si všichni všimli tvého pupínku, že celé metro řeší, jak trapně jsi zakopla, že po prezentaci si spolužáci budou ještě týden pamatovat každé přeřeknutí. Co když těm věcem ale většina lidí vůbec nevěnovala pozornost?

Co je spotlight effect?

Spotlight efekt je psychologický jev, při kterém lidé přeceňují, jak moc si jich ostatní všímají, sledují jejich vzhled, chování nebo chyby. Máme pocit, že stojíme na jevišti v záři reflektoru, ačkoliv okolí je zaneprázdněno vlastními myšlenkami. 
Zároveň spotlight effect úzce souvisí s egoncentrismem. Svět totiž vnímáme z vlastní perspektivy a přirozeně jsme středobodem vlastního vesmíru. Jedná se tedy o egocentrické zkreslení. Nejsme nutně sebestřední, jen nedokážeme číst myšlenky ostatních a tak vycházíme z těch našich. Právě proto máme pocit, že nás ostatní pozorují stejně pozorně jako my sebe. 
Spotlight effect může být výraznější v dospívání a rané dospělosti, kdy je pro nás přijetí vrstevníky obzvlášť důležité.
Zdroj: Pinterest / se svolením @carly_o7

Jak to psychologové zkoumali v praxi? 

Jeden z nejznámějších experimentů, který zkoumal tzv. spotlight effect, provedli v roce 2000 psychologové Thomas Gilovich, Victoria Medvec a Kenneth Savitsky. Účastníci dostali za úkol obléct si výrazné tričko s podobiznou zpěváka Barryho Manilowa, který tehdy mezi mladými lidmi nebyl příliš populární. Poté vešli do místnosti, kde seděli další studenti, a následně odhadovali, kolik z nich si jejich trička všimlo. Většina účastníků si myslela, že si ho všimne přibližně polovina přítomných. Ve skutečnosti si ho zapamatovala jen asi čtvrtina lidí. Experiment tak ukázal, že máme tendenci výrazně přeceňovat, jak moc ostatní věnují pozornost našemu vzhledu nebo chování.

Going through war flashbacks po jedný trapný interakci

Většina z nás zažila ten pocit, kdy večer nemůžeme usnout, protože se nám v hlavě pořád dokola přehrává nějaká naše trapná situace. Ať už je to incident ze sedmý třídy, nebo to jak jsme dnes zakopli před skupinkou vrstevníků ve městě. Říká se tomu Post-event processing, což je psychologický pojem, který označuje zpětné přemítání, pitvání a sebekritické hodnocení sociální situace nebo události, která už skončila. Typicky se objevuje u lidí s úzkostí a zahrnuje opakované přehrávání údajných chyb v hlavě. 
Zdroj: In The Spotlight | Mandy Pritty Illustration

No ale proč to tak vlastně máme? 

Roli hraje například negativity bias. To znamená, že nás mozek věnuje větší pozornost chybám, než věcem, které se povedly. Právě proto znovu a znovu analyzuješ tu jednu trapnou situaci, místo přehrávání si nějaké pozitivní věci, která se ti za ten den stala. Pamatuješ si jedno přeřeknutí nebo zaseknutí u prezentace, ale zapomínáš, že zbylých 10 minut proběhlo úplně v pořádku. 
Představ si, že jdeš po ulici a všimneš si člověka, který zakopl. Pravděpodobně na to během pár vteřin zapomeneš. Přesně tak to většinou funguje i obráceně. To, co je pro tebe nejtrapnější moment dne, může být pro ostatní jen krátká epizoda, kterou si ani neuloží do paměti.

Co je iluze průhlednosti: 

Iluze průhlednosti (illusion of transparency) je psychologický jev, kdy člověk špatně odhaduje své okolí a myslí si, že ostatní vidí jeho vnitřní pocity, myšlenky nebo strach mnohem zřetelněji, než tomu doopravdy je. Nejde jen o pouhé čtení nebo odhadnutí našich emocí druhými, ale máme pocit, jakoby nám ostatní viděli přímo do hlavy. Myslíš si, že každý hned pozná, jak moc jsi nervózní při prezentaci, že všichni ve vlaku ví, že jsi se právě prohádala s partnerkou nebo dokážou vyčíst, jak moc si nevěříš u pohovoru. Máš pocit být průhledný/á. 
Ve skutečnosti jsou naše emoce mnohem méně čitelné, než si doopravdy myslíme. Lidé kolem nás jsou většinou zaneprázdněni vlastními myšlenkami a námi se ve skutečnosti zabývají jen okrajově. 
Zdroj: Pinterest / se svolením @serhiifett

Co je False consensus effect? 

Efekt falešného konsenzu (anglicky false consensus effect) je psychologický jev, kdy člověk chybně předpokládá, že ostatní lidé sdílí jeho názory, postoje, hodnoty a chování. Zjednodušeně si myslíme, že všichni ostatní to mají stejně jako my a že náš pohled na svět je ten normální a běžný. 
Tobě záleží na tom jak vypadáš, trápí tě, že máš na čele pupínek a tak automaticky předpokládáš, že ostatní těmto věcem věnují stejnou pozornost jako ty.

Jak s tím vším souvisí sociální uzkost? 

Spotlight effect zažíváme téměř všichni, ale u lidí se sociální úzkostí je mnohem silnější. Jedná se o duševní poruchu, kterou charakterizují  silné obavy z hodnocení druhými. Tito lidé vykazují zvýšenou sebereflexi a tak namísto toho, aby se soustředili na situace, ve kterých se nachází, přehnaně se zaměřují sami na sebe. Sami sebe se ptají “Nevypadám divně?” “Mluvím až moc rychle?” “Všiml si někdo, že se červenám a jak se mi potí ruce?”. To může vytvářet začarovaný kruh: nejprve máš pocit, že tě všichni sledují, takže se začneš přehnaně kontrolovat, jenže to naopak zvyšuje tvojí nervozitu (klepe se ti hlas, začneš se červenat) a tyto projevy pak interpetruješ jako důkaz, že si jich ostatní už určitě všimli. 
Znovu tedy navazujeme na iluzi průhlednosti, kdy máme pocit, že ostatní mají naše emoce a myšlenky úplně přečtené. 
Sociální úzkost může být často doprovázena sociální fobií, kdy se lidé začnou stranit velkých davů lidí a dokonce mohou zažívat panické ataky v momentech přehlcení. 
Zdroj: Pinterest / se svolením @nahleenkhalfay

No a jak s tím tedy pracovat?

Lidé jsou sociální tvorové, máme potřebu být sociálně přijatí a bojíme se vyloučení. Po většinu evoluce mohlo vyloučení ze skupiny znamenat menší šanci na přežití. Náš mozek je proto velmi citlivý na signály možného odmítnutí. I Když jedno přeřeknutí u prezentace není nic fatálního, náš mozek to může vyhodnotit jako sociální riziko. 
Dobrou zprávou ale je, že to, co náš mozek vyhodnotí jako sociální riziko, nemusí být nutně pravda. Každý je totiž mnohem víc zaměstnaný svými vlastními myšlenkami, nejistotami a obavami než tím, co dělají ostatní.
Až se příště přistihnete, že si už po desáté přehráváte jednu trapnou konverzaci, zkuste si položit jednoduchou otázku: Jak dlouho bych přemýšlel/a nad stejnou situací, kdyby se stala někomu jinému? Ve většině případů bude odpověď znít: vůbec, nebo jen pár vteřin.
Možná nejste středem pozornosti tak moc, jak si myslíte. A paradoxně je to jedna z nejvíc osvobozujících věcí, které nám psychologie připomíná.

Doporučujeme

Články z jiných titulů