Před rokem jsem přestala kouřit a vapovat and this is what happened
Katarina Vlčková
28. srpna 202610:00
Už je to přes čtrnáct měsíců, co jsem nadobro quitla cíga a vapíky, a tak se chci podělit o nejpodstatnější radosti a strasti, které mě provázely od samotného rozhodnutí až po dnešek, a co bych si přála vědět předem.
S kouřením jsem se snažila přestat třikrát, při prvních dvou pokusech jsem vydržela maximálně měsíc. Vždycky, když jsem překonala nejhorší absťáky, které trvaly vždy asi dva týdny, začala jsem si obhajovat všemožné důvody, proč je v pohodě si teď jedno cígo dát – za odměnu, jako oslavu, k pivu, k ranní kávičce, při pauze mezi přednáškami, a hlavně aby se mi líp socializovalo. Nikdy na mě nebyl vyvíjen přímý tlak od okolí, a přesto jsem ho cítila, vytvářela jsem si ho v hlavě a bála se, co se stane, když kouřit přestanu dlouhodobě. Ovlivní to nějak moje vztahy, to, kam a s kým chodím, kde mi je komfortně? Budu vůbec bez cíga v hubě zajímavá, nebo se vzdám části své identity? A tak jsem se stejně po nějaké chvíli kvůli strachu z nového neznámého zase postupně ke kouření a vapování vrátila.
Pro kontext – než jsem nastoupila na vysokou ve městě na druhém konci republiky od místa, kde jsem žila celý život a měla kolem sebe skupinku lidí, kterou jsem znala od puberty a nemusela tak nikdy vynakládat úsilí k tomu se s někým začít bavit, měla jsem dohromady možná tak pět cigaret. Když už někdo cíga přinesl, posloužily spíš jako sranda k chlastání a ne jako pomůcka k socializaci nebo způsob jak získat nikotin (k tomu někteří spíš žvýkali tabák, když už). A pak jsem se přestěhovala do Olomouce, kde jsem nikoho neznala, a z věci, ke které jsem neměla dosud žádný vztah, byl najednou nástroj k přežití a postupně jsem na ní začala stavět celou svojí estetiku.
Jako člověk, co je trošku socially awkward, naprosto chápu každého, kdo kouří hlavně mezi lidmi a na akcích. Začala jsem s tím taky jen proto, že jsem se chtěla začít bavit se skupinkou spolužáků, co stála venku mezi přednáškami. Cigaretu jsem vnímala jako takovou vstupenku dovnitř. Zpětně si samozřejmě uvědomuju, že jsem tam s nima mohla klidně stát a kecat i bez cíga v ruce a nikomu by to nepřišlo divný. Filtr, tabák a papírek podle mě nebyly důvody, proč se se mnou chtěl kdokoliv bavit.:D Cígo prostě není řešení sociální úzkosti ani jiných problémů, jen jsem si tím vyrobila další problém navíc, který jsem musela v budoucnu složitě řešit.
Než jsem to před víc než 14 měsíci zkusila napotřetí a konečně úspěšně, došlo mi, že si musím v hlavě srovnat priority. Věděla jsem, že když bude můj jediný cíl prostě jen „přestat kouřit“, tak selžu. Aby to fungovalo dlouhodobě, musíš počítat s tím, že se změní spousta dalších věcí, ne jen absence cigarety nebo vapíku. Místa, kam chodíš, denní režim i rituály máš totiž s kouřením strašně moc propojené. Já byla třeba zvyklá dát si cígo po snídani ke kávě. Dokud jsem si k té kávě nevymyslela jinou činnost, měla jsem na něj chuť pokaždé.
Změnila jsem taktiku. První měsíce jsem se s kamarády záměrně přestala scházet večer v hospodách a přesunula naše srazy na denní světlo, do parků nebo na procházky. Mega mi pomohlo i to, že když jsme byli venku, nekouřili během toho ani oni. Potřebovala jsem především odstup od starých zvyků a míst, kde pro mě bylo běžné kouřit.
Co mě ale ze začátku ničilo nejvíc, byl ten fyzický pocit prázdna, pocit, že mi něco chybí a nemám co dělat s rukama a s pusou. Proto jsem si vytvořila takový svůj daily survival kit, co jsem tahala všude s sebou:
- žvýkačky a cucací bonbony,
- kus ovoce na zakousnutí,
- balzám na rty a krém na ruce,
- pilník na nehty,
- jojo nebo jakýkoliv jiný nesmysl do ruky.
Můj nejlepší lifehack byl ale rozhodně bublifuk. Vytáhla jsem ho kdykoliv, kdy jsem stála venku s kuřáky, nebo i o samotě ve chvílích, kdy by bylo normální vytáhnout vapík. Prostě jsem začala foukat bubliny a mělo to pro mě stejný efekt (jen bez nikotinu). Když se nad tím zamyslíš, koncept cigarety je výborný dechový cvičení. Na pět minut se zastavíš, čumíš kolem sebe, zpomalíš a zhluboka dýcháš. To je na tom aktu to přitažlivé a to co mi neuvěřitelně chybělo i poté, co jsem se zbavila chutě na nikotin. Jenže mi došlo, že k tomu nepotřebuju tabák a můžu to dělat i bez něj a nikomu to nebude připadat zvláštní. Dneska, když potřebuju pauzu, jdu ven, sednu si nebo se vykloním z okna a prostě pět minut jen zhluboka dýchám. Zní to vtipně a banálně, ale funguje to pro mě úplně stejně.
Zdroj: Pinterest / @tumblerism
Jakmile jsem kouření začala brát jako péči o svoje tělo, spustil se lavinový efekt. Přirozeně jsem omezila alkohol, protože vysedávání v hospodách a barech mě už tolik nelákalo, a když už někam jdu, dám si nealko nebo jedno pivo za dva týdny. Brutálně se mi vrátil apetit, který jsem ani netušila, že jsem měla otupělý, a začala jsem naplno cítit chutě i vůně. Jídlo mě najednou začalo bavit jinak, každý talíř je teď pro mě jako plátno co si 3x denně pestrobarevně vymaluju. Začalo se mi líp dýchat, tak jsem se pustila do sportu a do pohybu. Ze začátku přišla hromada únavy, podráždění, nervů a úzkostí, ale postupně jsem se z toho začala probírat a připadat si jako úplně nový člověk s nekonečným množstvím energie.
Pokud máš v plánu s kouřením, vapováním nebo naprosto čímkoliv jiným přestat, nenech se zároveň vodit za nos od lidí, co o odvykání mluví hrozně sluníčkářsky. Pravděpodobně na kouření pomyslíš třeba i po tom roce, to je normální. Moc lidí ti to neřekne, hádám že za účelem tě nevyděsit a neodradit, ale mám pocit, že to paradoxně může mít opačný účinek, protože si při prvních negativních pocitech začneš říkat, že něco děláš špatně. Proto tohle píšu, žádný podobný kecy mi nikdy nepomohly.
Pomohlo mi vidět jak to lidi reálně prožívaj, co jim to přináší a odnáší a jak se s tím vyrovnávají. Přijde mi fajn si to říct tak, jak to je. Jo, bude ti zle, jo budeš na to myslet, jo, musíš změnit nějaký věci, to to prostě přinese. Přejdeš nejtěžší absťáky, začne se ti líp dýchat, přestaneš mít pachuť v puse, ale i přes ta pozitiva se můžou objevit ty myšlenky. Je podstatný a fakt moc důležitý se jimi nenechat unést a nezapomenout na to, že koncept „cíga za odměnu“ je totální nesmysl. Oslavit to, že nekouřím tím, že si zapálím? Girl, koho se snažíš oklamat a proč jsi to ty?
Kdybych měla vrátit čas, přála bych si vědět dopředu, že nekouřit znamená překopat spoustu každodenních návyků, a je to úplně v pohodě. Že se nemusím bát, že se se mnou kvůli tomu někdo přestane bavit nebo budu mít nudnější sociální život. Že se mi jen výrazně promění to jak a kde se socializuju, ale vlastně to může ty vztahy ještě prohloubit. A že si můžu zlepšit i vztah sama k sobě a chtít o sebe víc pečovat.