Od dopaminu po fantazii: V čem spočívá psychologie crushů a naše touha po lásce a blízkosti?
Líza Braunová
14. dubna 20269:30
Láska je středem naší existence. Lidských příběhů, umění, našich každodenních zkušeností ale taky historie. Proč po ní tolik toužíme a k čemu nám vlastně je? A proč se nudíme, když nemáme na nikoho crush?
Lidi jako sociální tvorové potřebují navazovat blízké, stabilní a pozitivní s lidmi kolem. Z evolučního hlediska pohlížíme na vztahy jako na něco, co nám zajišťuje bezpečí, přežití, reprodukci a jak mentální, tak i fyzické zdraví. Je to jednak určitá forma adaptace ve společnosti, ale taky jejich tvorba vychází z hormonálních mechanismů, které se nám odehrávají v mozku: když jsme například zamilovaní, aktivují se nám systémy odměny (soubor struktur v mozku, který zprostředkovává pocity slasti).
Vyhledávání blízkosti má kořeny evoluční (potřeba přežití a reprodukce), psychologické (potřeba patřit a formovat pozitivní vztahy), tak biologické/hormonální (pramenící ze systému odměn).
Proč máme crushe na lidi, které sotva známe?
Romantický „crush“ označuje silnou zamilovanost nebo platonickou náklonnost k někomu, ke komu cítíme intenzivní emoce. Tyhle pocity často nevycházejí jen z fyzické přitažlivosti, ale také z tajemnosti druhé osoby a pocitu neznáma. ohledně druhé osoby nám může připadat atraktivní. Nejsme si totiž jistí, co si o nás druhý myslí, a protože chceme nejistotu redukovat, více na danou osobu myslíme.
Často tak crushe bývají víc o představě, kterou o druhém máme, než o tom, kým doopravdy je. Přitažlivost si občas nedokážeme úplně racionálně vysvětlit, což zájem často ještě zesiluje: snažíme se pochopit vlastní emoce i „rozluštit“ toho druhého.
Paradoxně nás tak může někdo přitahovat právě proto, že o něm víme tak málo. Každá drobná interakce pak nabývá na významu a my ji overthinkujeme, přehnaně analyzujeme a často i rozebíráme s kamarády a kamarádkami. Například, když potkáš svého crushe o přestávce na chodbě, on nebo ona se na tebe letmo usměje a ty pak celý den nejsi schopný*á myslet na nic jiného.
Ve formování crushů hraje důležitou roli i , která studuje genetickou kompatibilitu, chemické signály jako jsou feromony nebo třeba evoluční strategii. Ale o tom raději až někdy příště.
Limerence: Barbie has a great day every day, but Ken only has a great day if Barbie looks at him
Právě zacyklenost v myšlení se často v psychologii definuje pojmem který vyznačuje jakousi posedlost a fantazii. Definovala ho psycholožka Dorothy Tennov už v roce 1979 a jedná se o stav mysli vycházející z romantické přitažlivosti k druhé osobě spojený s obsedantními myšlenkami či touhami. Jde o intruzivní myšlenky, kdy celé dny jen přemýšlíme nad onou osobou a nejsme schopni se soustředit na nic jiného. Naše nálada závisí kompletně na interakcích s druhou osobou, kdy často ani my sami nechápeme, proč tomu tak je.
Crushe mnohokrát bývají úplně iracionální, ale i tak s námi dokážou pořádně zamávat. Kvůli strachu z odmítnutí si naše pocity necháváme pro sebe a často se tento strach může pojit až s úzkostmi. Právě kvůli intenzivnímu stresu a úzkostem se k limerenci mohou pojit i jako je zrychlený tep, koktání nebo například třesení rukou.
Tento pocit nevysvětlitelné obsese určitě plno z nás zná, ale teď aspoň víme, že to, co pociťujeme není úplně z cesty, ale zažít to může kdokoliv (třeba i náš crush, kterého si tak idealizujeme).
Crushe a dopaminové okruhy:
Pokud se podíváme na fungování crushů na úrovni, jsou s nimi spojeny dost intenzivní procesy v mozku. Konkrétně tedy v tzv. dopaminových okruzích (dopamine reward circuits). Když se nám někdo líbí, aktivuje se systém odměny, který běžně reaguje třeba na jídlo, sex nebo sociální uznání. Mozek začne vyplavovat neurotransmiter zvaný dopamin, který není ani tak o samotném „potěšení“, jako spíš o jeho očekávání.
Právě proto emoce, které k druhé osobě pociťujeme, nejsou nejsilnější ve chvíli, kdy s daným člověkem jsme, ale například, když na něj myslíme, představujeme si ho nebo čekáme na zprávu. Tahle nejistota celý systém ještě víc posiluje, což vysvětluje, proč nás někdo může úplně pohltit, i když ho skoro neznáme. Jinými slovy: crush funguje trochu jako malá závislost.
Mít na někoho crush může být občas dost intenzivní a to právě kvůli hormonům spojenými s odměnami, stresem a bondingem. Existuje například , která porovnává hladiny oxytocinu u nově zamilovaných a single lidí. Právě nově zamilovaní měli podstatně vyšší hladiny oxytocinu. To znamená, že na začátku zamilovanosti náš mozek prochází dočasnými hormonálními změnami, které nás doslova „naladí“ na jednoho člověka. My na ně pak více myslíme a máme silnější potřebu s nimi trávit čas.
Oxytocin jako hormon věrnosti?
Pokud se bojíš, že ti partner nebo partnerka nebudou věrní, tak ti možná vnukne pár nápadů. Zkoumala oxytocin, kterému se často přezdívá „hormon lásky“, a ukazuje, že přitažlivost je možné biologicky regulovat. Výzkumníci pod vedením Reného Hurlemanna podali mužům buď nosní sprej s oxytocinem, nebo placebo (tedy bez), a následně sledovali jejich chování při kontaktu s atraktivní ženou.
Ukázalo se, že muži, kteří byli ve vztahu a dostali oxytocin, si od cizí ženy drželi větší fyzický odstup než ti bez něj, zatímco u nezadaných mužů se žádný výrazný efekt neprojevil. Jinými slovy, oxytocin pravděpodobně neposiluje obecnou přitažlivost k novým lidem, ale spíše upevňuje existující vztah a snižuje zájem o potenciální „alternativy“.
Crushe z vody
„Život je teď hrozná nuda, nemám na nikoho crush.“ Tuhle větu jsi už pravděpodobně někdy řekl*a, nebo ji slyšel*a od někoho kolem sebe. Mít na někoho crush totiž samozřejmě nemusí být jen o limerenci, někdy je to spíš malé z každodennosti.
Občas si musíme přiznat, že jsme si svůj crush tak trochu „uvařili z vody“, jen abychom se nenudili. Mít třeba školního crushe, nebo crushe z práce je poměrně běžné a pak stačí krátké setkání, jeden pohled nebo náhodný moment, který nám najednou zpestří celý den a dá nám něco, o čem můžeme přemýšlet a fantazírovat. V tomhle smyslu je crush často méně o tom druhém člověku a mnohem víc o nás a o naší potřebě vzrušení, projekce a malého narušení rutiny.
Takže tohle je jen malý reminder, že až budeš mít příště na někoho crush a budeš se cítit, jako že jsi tak trochu zešílel*a, uvědom si, že tvůj mozek zpracovává obří množství impulzů (a taky z toho trochu šílí). Mít na někoho crush totiž není jen náhodné pobláznění, ale kombinace poměrně složitých biologických a psychologických procesů. A je proto normální, že se cítíš úplně crazy.