Novodobý turismus: kdy naposledy jsme se jen tak toulali?
Zdroj: Adam Lysek
Kateřina Vášová
4. července 202612:00
Nejde o to, že bych neměla ráda doporučení. Mám. Jen poslední dobou pociťuju, že místo objevování nových měst často jen opakujeme videa, která jsme o nich viděli předem. A přemýšlím, kdy jsme se naposledy na cestách prostě jen toulali.
Kdykoliv jdu kolem městské knihovny, jediné, co vidím, je obrovská fronta lidí čekajících na nekončící tunel knih, který se ukrývá v jejím vestibulu. Je tam už dvanáct let? Možná i víc. A poslední tři roky se před tím tunelem tvoří nekončící fronty.
Napadají mě u toho hned dvě otázky. Kdy a proč se z něj stal takový fenomén? A kolik lidí, kteří se s ním fotí, opravdu čte?
V době algoritmů totiž stačí jen poblíž svého telefonu nahlas říct: „Chtěla bych do Stockholmu.“ A moje For You Page je během chvíle zaplavená milionem tipů, co navštívit, kde se najíst a co si rozhodně nesmíš nechat ujít. K tomu přidej seznam hlavních památek, pár virálních kaváren a několik filmových nebo popkulturních referencí.
A hele, já to chápu. Taky jsem se byla podívat v Saint-Tropez na muzeum Četníků ze Saint-Tropez, sedla si na lavičku z Hvězdy nám nepřály, vyjela na Empire State Building, donutila svého tátu jít do Přírodovědného muzea najít T-Rexe i budovu z Přátel. Filmová turistika je vlastně hrozně fajn disciplína. Když už tam jsi, proč ne? Ta místa máme s něčím spojená, jako fanoušci Depeche mode s fotkou sochy na Karlově mostě nebo v Londýně na nádraží Kings Cross a s Harry Poterrem. Ale filmová turistika není to, co mi v cestování dělá poslední dobou problém.
Jestli totiž ještě jednou uvidím video natočené u Karlova mostu, které doporučuje pětipatrový klub se slovy: "You look lonely. I can fix that," tvářící se, že právě tohle je česká, potažmo pražská kultura, asi se rozpláču. Neznám totiž jediného člověka, který by tam skutečně chodil. Tudíž se domnívám, že celý tenhle trend vznikl jako nechtěný virál.
Lidi dělají lidi a Tiktok přináší zákazníky
Pro ten pětipatrový klub je to dobře. Pro lidi, kteří tam prožijí skvělou dovolenkovou noc taky. Marketing funguje. Zájem je vytvořený a ve finále jsme všichni spokojení. Jenže právě kvůli tomu začínám mít pocit, že se z cestování pomalu stává chození podle itineráře. Neobjevujeme města. Opakujeme videa, která jsme o nich viděli předem.
Ve Florencii jdeme na sendvič do podniku, před kterým lidé běžně čekají čtyřicet minut ve frontě. V Římě míříme do nádherného kostela, který si kvůli návštěvnosti pořídil zrcadlo mířící na strop za účelem dokonalé mirror selfie. V Kodani vystojíme frontu na skořicové šneky, nebo na bar co doporučila královna dovolených Dua Lipa, v Paříži na virálního cukráře a v Praze na ten tunel z knih.
Don't get me wrong. Mám ráda doporučení, hidden gems, a pokud přijdou od někoho, komu důvěřuju, jsem all in. Na druhou stranu mě začíná mrzet, že se cestování bez vlivu sociálních sítí pomalu vytrácí.
Zdroj: Pinterest/ se svolením @hoaxootw
Jak lidé zvládali cestovat autem jen s papírovou mapou, dodnes nechápu. Na druhou stranu si říkám, jestli právě díky metodě pokus–omyl nenacházeli opravdové skryté poklady. My s mámou to ztrácení se po městě praktikujeme pokaždé, co někam jedeme alespoň jednou.
S kamarády každý rok vyrážíme na road trip. Hlavní destinací bývá Itálie, ale cestou jsme projeli už několik zemí. Je to týden, během kterého se občas pohádáme, ale zároveň jsme otevření tomu jen tak se projít městem a najít restauraci bez TikToku nebo Google Maps. Jednou jsme skončili na hostelu, s foukací harmonikou u piva za šest euro. Podruhé jsme se zničehonic ocitli v kasinu v Monaku.
Když jsme minulý rok přejížděli z Rimini směrem k Benátkám, zastavili jsme v horách v jedné maličké italské vesničce. Polovinu cesty jsme neměli signál, znali jsme jen směr a ze serpentin se už půlce posádky motala hlava. Byl čas na záchodovou a pro některé i kuřáckou pauzu.
Byla to první vesnice, na kterou jsme narazili. Jedna silnice, pár domků kolem, malé náměstí s ještě menším kostelem. Liduprázdno. Jen u jednoho podniku sedělo asi šest starších Italů. Popíjeli espresso, kouřili cigarety a hráli karty. Přesně taková ta oldschoolová Itálie, kterou si všichni tak rádi představujeme.
Mých 155 dní na italském Duolingu se tam konečně vyplatilo. S angličtinou bych se pravděpodobně domluvila hůř než česky. V té vesnici bylo ticho. Turistu tam nejspíš vidí asi tak často jako v Karganové Lhotě v prvním dílu Aut. A jo, byla to krátká zastávka, ale já bych ji osobně kdykoliv vyměnila za frontu na nejvyhlášenější vyhlídku.
To je ta vesnička:
Zdroj: moje galerie
Nemusíme cestovat bez plánu, ale zároveň není nutností hledat jen virální spots
Je mi jasný, že jsou tady lidi, kteří nedokážou odjet nebo odletět bez toho, aby měli všechno naplánované do poslední perličky. Je mi jasné, že jsou tady i lidi, co řeší všechno na poslední chvíli nebo až na místě. Typ A to nezvládne bez plánů, typ B zase bez alespoň trochy objevování. Ale proč občas přebíráme seznam míst, která už někdo označil za „must see“? A teď nemluvím o muzeích, velkých památkách nebo tradičních restauracích, ve kterých večeřel už Shakespeare. Mluvím o místech, která jsou jen a pouze virální. Hodinu strávíme ve frontě na schody, které si vyfotíme, a ani nevíme, kdo je navrhl. Můj problém není upnout se nebo chtít vidět jednu konkrétní věc. Můj problém není to místo. Můj problém je, že často ani nevíme, proč tam vlastně jsme.
Každý vnímá cestování jinak, každý vyhledává něco jiného. Někdo poznává gastronomii, druhý umění a třetí nejnovější obchody nebo přírodu. A je úplně v pohodě mít radost ze sochy holuba nebo ze schodů, po kterých se prošel Bad Bunny. Stejně jako je v pořádku, že přístup go with the flow může být občas stejně dobrý plán jako ten sepsaný do Google Docs.
Moje hlavní pointa je ale jiná, protože cestování v žádném případě nemá dobrou nebo špatnou odpověď. Ve finále je to podle mě jenom o zvědavosti. Protože kdy naposledy jsme se odvážili se jen tak toulat? Bez telefonu, rezervace nebo předem koupeného lístku. Kdy naposledy jsme doopravdy objevovali město? Kdy naposledy jsme se prošli bez jasného cíle? Kdy nám byla sympatická ta jedna skrytá ulička? Kdy naposledy jsme takhle někoho omylem poznali? Kdy naposledy jsme ochutnali jídlo v té nejvíc ukryté, nenápadné restauraci? Kdy naposledy nás překvapilo, jak skvělý je být spontánní? A kdy naposledy jsme si to sami sobě dovolili?
Zdroj: moje galerie