Někdy je těžší rodiče skutečně přijmout, než je odstřihnout. Právě v tom ale může být největší osvobození
Zdroj: Pinterest / se svolením @equalityaxiom
Maja Kovačević
9. července 20268:00
Znám čím dál víc lidí, kteří se nebaví s jedním ze svých rodičů a rozumím tomu. Přesto si čím dál častěji kladu jinou otázku: jak dlouho chceme, aby člověk, který nám ublížil, určoval i to, jak se cítíme dnes?
Mám kolem sebe až překvapivě hodně lidí, kteří se nebaví s jedním ze svých rodičů. Rozumím tomu. Znám jejich příběhy a často vůbec nepřemýšlím nad tím, jestli bylo rozhodnutí přerušit kontakt správné. Spíš přemýšlím nad tím, jakou tíhu v sobě nese neschopnost někomu odpustit.
„S mámou nemluvím už skoro pět let,“ řekne kamarádka mezi řečí a nikdo se nad tím moc nepozastaví. Hodně lidí vyrůstalo v rodinách, kde místo bezpečí zažívali manipulaci, citovou nedostupnost nebo násilí. V takových případech může být přerušení kontaktu tím nejzdravějším rozhodnutím, které člověk udělá.
Jenže co s tím, co si pak neseme v sobě? Co udělat se vším, co v sobě po těch letech nosíme?
Přijetí není usmíření
Možná je problém už v samotném slově „odpuštění“. Spousta lidí si pod ním představí návrat do starých vzorců, kdy musíš zavolat tátovi nebo přijet na Vánoce. Dělat, že se nic nestalo. Jenže odpuštění a smíření jsou dvě jiné věci. Odpuštění je totiž nějaký vnitřní proces a až usmíření je rozhodnutí znovu budovat vztah. Jedno vůbec nemusí vést k druhému.
Můžeš se s rodičem už nikdy nebavit a přesto dojít do bodu, kdy už tě při vzpomínce na něj nezaplaví vztek. Můžeš mít pevné hranice a zároveň si přát, aby žil dobrý život. Pro tvůj vlastní klid.
Věř mi, moc dobře vím, že být naštvaný*á na rodiče je často naprosto pochopitelné. A někdy je to dokonce i důležité, protože když tě někdo roky zraňoval, potřebuješ si nejdřív vůbec dovolit připustit, že se to stalo. Ale nikdo nechce žít s neustálým vztekem, který si nese v sobě jako břímě. Zášť nakonec nejvíc vyčerpává člověka, který ji v sobě nosí.
Rodiče jsou taky jen lidé
Pro mě samotnou přišla největší změna ve chvíli, kdy jsem přestala vidět rodiče jen jako svoje rodiče. Podívala jsem se na ně jako na lidi, kteří měli vlastní dětství a vlastní traumata. Je těžké umět dát něco, co jsme nikdy sami nedostali.
Samozřejmě to nikoho neomlouvá, jen si myslím, že to dokáže přestat dělat z rodičů hlavní padouchy tvého příběhu a začneš je vidět jako obyčejné lidi, kteří ti ublížili. To ale neznamená, že by měl každý obnovovat kontakt s rodinou, pokud se pro to rozhodl. Některé vztahy jsou natolik destruktivní, že nejzdravější hranicí je opravdu žádný kontakt. A v některých případech je to to nejlepší, co pro sebe člověk může udělat.
Ale pokud je to někdy možné, myslím, že stojí za to udělat ještě jeden krok. Pokud ne směrem k nim, tak alespoň směrem k sobě.
Přestat doufat, že se jednou změní a přestat si v hlavě přehrávat všechny situace. A bohužel taky přestat čekat na omluvu, která možná nikdy nepřijde.
Skutečné přijetí totiž podle mě nespočívá v usmíření ani v návratu ke vztahu, který nám ubližoval. Spíš spočívá v tom, že člověk přestane dávat minulosti moc určovat, jak se bude cítit dnes.