Odstranění tetování: Nechat odstranit, přetetovat, nebo přijmout? Tetování mají být navždy, jenže my se mezitím měníme.
Zdroj: Pinterest / se svolením @jeandixxon
Maja Kovačević
3. července 20268:00
Některý dny mě moje tetování štvou, jindy je zas miluju. Jsou to připomínky lidí, rozhodnutí i verzí mě samotný, který už dávno neexistujou. Dá se s tím vůbec něco dělat?
Naštěstí mi nehrabe tak moc, abych si tetovala jména lidí, se kterýma chodím. Ale blízko jsem k tomu v životě už určitě měla, určitým způsobem mě to totiž skoro až vzrušuje. Jenže jsem se ještě nikomu nedokázala zavázat na celý život. A některým svým tetováním už taky ne.
Mám na sobě kérky, ze kterých nikdo nic nevyčte, ale já mám při pohledu na ně flashbacky. Číslici, která mi připomíná jeden večer, kdy jsem pod vlivem tetovala sebe i kamarády. Nápis „taková maková“, i když ani nevím, jestli to jsem já. Opici, která je moc velká a vyvádí mě z míry. Zajíce, kterýho jsem si vytetovala po náročným rozchodu. Všechno to jsou střípky mýho života a špatných i dobrých rozhodnutí, který jsem udělala. Kůže si někdy pamatuje líp než hlava.
Hned na začátek chci ale říct, že bych neměnila. Chci být potetovaná, jsem to já. I když ano, někdy se podívám do zrcadla a pomyslím si: tohle bych už fakt nedala. Jde o to, že se ráno probudím, natáhnu se pro sklenici a najednou mám na předloktí připomínku člověka, na kterého bych už nejradši zapomněla. To, co pro mě ten symbol znamenal, je furt tady.
Tetování jsou permanentní hlavně v době, kdy už skoro nic jiného není.
Tetovat jsem se začala v období, kdy jsem se vůbec necítila dobře ve vlastním těle. Měla jsem přibližně o dvacet kilo navíc. Nikdy jsem si nepřipadala tolik na očích ani tolik posuzovaná a právě tehdy jsem svoje tělo začala zaplňovat kresbami. Lena Dunham jednou řekla, že jí tetování pomáhají znovu získat pocit, že její tělo opravdu patří jí. To se mnou hodně zarezonovalo. Tetovala jsem se, abych se schovala. Abych na svém těle měla aspoň něco, co jsem si zvolila já, v době, kdy jsem měla pocit, že zbytek toho, jak vypadám, moc ovlivnit nedokážu.
A teď k tomu dilematu. Co s tím závazkem, který jsem podepsala s vlastní kůží v momentě, kdy jsem neměla hlavu na to dělat žádný dobrý rozhodnutí?
Jedna možnost je nechat si je odstranit. Laser, bolest, peníze, čekání mezi jednotlivými sezeními a na konci možná jen světlejší skvrna tam, kde bývala ošklivá kytka od někoho, kdo se teprve učil tetovat. A to nemluvím o tom, že většina těchhle tetování byla zadarmo a laser by stál několikanásobně víc než samotná kérka.
Jedna moje kamarádka mi říkala, že právě odstranění je pro ni citlivý téma. Má pocit, že se v některých alternativních kruzích bere jako srabáctví. Že když už se ti tetování nelíbí, měl*a bys ho prostě přetetovat. Nevím, nakolik je to rozšířený pocit, ale sama jsem ho slyšela už víckrát. Je smutný, že rozhodnutí o vlastním těle může podléhat představám o tom, co je správně.
Druhá možnost je tetování přetetovat. Vzít to, co se mnou už nerezonuje, a schovat to pod něčím novým. Tohle se mi momentálně líbí nejvíc, protože to aspoň přiznává, že se něco stalo. Nepředstírá to nic, jen říká: stalo se, a teď je to jinak. A vizuálně mi vrstvení přijde hodně přitažlivý.
A pak je tu třetí možnost: nechat to tak. Nosit cizí symboly na těle jako muzeum vlastních rozhodnutí, dobrých i špatných. Hodně statečný. O hodně míň pohodlný.
Možná právě proto jsou tetování tak děsivá. Připomínají, že navždy jsou i některá naše rozhodnutí. Nejde je odžít znovu ani vymazat. Dá se s nimi jen naučit žít. Jak ale říká moje oblíbené meme: Mom, everything is temporary.
Možná jsem si nikdy nenechala vytetovat cizí jméno. Ale stejně jsem si na těle nechala vytetovat různý verze sebe sama. A možná to je nakonec ještě větší závazek.