HeyFomo Patří fashion do sportu? Patří. Ale ne všem.

Patří fashion do sportu? Patří. Ale ne všem.

Patří fashion do sportu? Patří. Ale ne všem.
zdroj: Pinterest/s povolením Marisa
Eliška Vašáková
20. září 202610:00
V roce 2005 přišel dress code, který měl z basketbalistů udělat „profesionály“. Ve skutečnosti ale reguloval mnohem víc než jen jejich outfity. Proč? Od Allena Iversona až po Naomi Osaku se ukazuje, že oblečení na sportovcích nikdy nebylo jen oblečení. Je to kultura, identita, peníze i způsob, jak říct: tohle jsem já a můj původ.
V říjnu 2005 zavedl tehdejší komisař NBA, národní basketbalové ligy, David Stern pravidla oblékání, která měla ligu odstřihnout od jejího tehdejšího „thug“ obrazu v mainstreamu. A asi není potřeba dlouze vysvětlovat, co se tímhle slovem ve skutečnosti myslelo.
V americkém kontextu slova jako „thug“ často fungovala jako společensky přijatelnější způsob, jak popsat černošské muže jako nebezpečné, agresivní nebo méně civilizované.
Richard Sherman
Dress code tehdy pochopitelně vyvolal kritiku mezi částí hráčů i fanoušků. Sternovi a celé lize se vyčítalo, že znovu a znovu spojují hiphopovou estetiku, streetwear a černošskou kulturu s představou kriminality. Postupem času se ale z dress codu stala víceméně běžná součást NBA a téma, které se z veřejné debaty pomalu vytratilo. Ale je to opravdu tak? A proč toto pravidlo z roku 2005 vytahovat v momentálním časoprostoru?
Dvacet let, ale stále nevyřešené
Musím se přiznat. Není tady komentář, ve kterém bych nezmínila Naomi Osaku. Ano, je to moje oblíbená sportovkyně. Mám pocit, že vždy stojí ve středu konverzací o různých problémech dnešního sportu. Mentální zdraví, gender equality, rasismus ve sportu a sebevyjádření.
Ona sama říká, že nerada mluví, a tak komunikuje se svými fanoušky pomocí fashion. Otevírá tak konverzace. Spousta lidí to nerada vidí. Její outfity jsou loud. Reprezentují ji, její kulturu, její postoje a pro lidi, kteří chtějí vnímat sport jako apolitický nástroj, je to jen připomínka, že i sport je politický. A já jí za to děkuju.
Na Wimbledon 2026 vynesla tokijskou designérku Hanu Yagi, odkazovala tak na její japonský původ. Naomi tak také chtě nechtě rozšířila naše eurocentrické vnímání tradice. O tom jsem tady už ale psala.

Newyorský US Open nebyl jiný. V prvním zápase na turnaji, kdy hrála proti Rusce Anastasii Zakharové, oblékla outfit od Who Decides War ve spolupráci se značkou Nike, který odkazoval na basketbalistu Allena Iversona. Právě ten byl dresscodem z roku 2005 nejvíc omezen. Někteří dokonce tvrdí, že tato opatření byla zavedena hlavně kvůli němu.
Naomi mu tak v New Yorku vzdala holt, oslavovala jeho rezistenci a připomněla nám, že to, že dnes můžeme díky fashion vyjadřovat, nebylo vždy samozřejmostí. Umím si představit, že mi teď asi namítáš, že to nemusí být tak deep. Ale to, že to pro tebe je samozřejmostí, je to tak i pro ostatní?
Zvykli jsme si komentovat ostatní daleko víc než sebe
Osaka je jedna z nejvíce komentovaných hráček. I jen pasivní sledovatel rychle pochytí, že to, jakým způsobem se obléká, řeší lidé více než třeba to, jak hraje. Navíc její spoluhráči jako třeba Aryna Sabalenka nebo Novak Djoković, světová jednička. Ano, může to být otázka vkusu, ale já a statistiky máme pocit, že to může být spíše systematický problém.
Studie dánské firmy RunRepeat analyzovala přes 2 000 komentářů z 80 zápasů Premier League, Serie A, La Ligy a Ligue 1 a našla dost nepříjemný pattern. Hráči se světlejší pletí byli výrazně častěji popisováni jako inteligentní, pracovití a kvalitní. U hráčů s tmavší pletí se naopak mnohem víc mluvilo o síle a rychlosti. Ano, to samostatné nemusí mít nutně rasistický charakter. Jenže když se jeden typ hráče opakovaně vykresluje jako mozek a druhý jako tělo, jde pořád jen o náhodný výběr slov? Nebo se v tom odráží způsob, jakým hráče, vědomě či nevědomě vnímáme, a to hlavně podle barvy pleti?
A problém nekončí u toho, jak se hráči během zápasu popisují. Tyhle stereotypy totiž můžou ovlivňovat i to, jak si představujeme jejich budoucnost. Pokud je jeden hráč vnímaný jako „chytrý“ a druhý hlavně jako „silný“, kdo z nich bude po konci kariéry působit jako přirozený kandidát na trenéra nebo manažera?
Profesionalita je smyšlený koncept jako každý jiný
Profesionalita sama o sobě nemá žádný univerzální dress code. To, že oblek působí profesionálněji než baggy jeans, není přírodní zákon. Je to společenská dohoda. A v tomhle případě dohoda o tom, která forma sebevyjádření byla pro NBA přijatelná a která už ne.
V roce 2005 to znamenalo hlavně zkorporátnět. David Stern tehdy mluvil také o lepší reputaci hráčů, neboť dress code přišel krátce po rvačce mezi Pacers a Pistons a měl být jedním z kroků, které měly změnit obraz ligy a jejích hráčů.
To, že se ale kluci porvali, přece nemůžeme svádět na oblečení nebo? Ano, psychologické studie ukazují, že oblečení může ovlivňovat jak naše vlastní chování, tak způsob, jakým čteme ostatní. Problém je ale spíše v tom, jak si dané oblečení interpretujeme a co přesně si s určitým oblečením spojujeme.
Je to ale ironické. NBA chtěla potlačit hiphopovou estetiku, přestože právě ta byla jednou z věcí, které dělaly ligu tak atraktivní pro mladé publikum. Streetball, videohry, basketbalová móda i samotné hvězdy NBA z hip hopu čerpaly.
Za všechno můžou peníze
Určitě nechci tvrdit, že dress code vznikl přímo kvůli sponzorům. Nicméně je těžké oddělit jedno od druhého. NBA nebyla jen sportovní liga, ale čím dál větší byznys, který potřeboval působit důvěryhodně před korporátními partnery, investory a publikem, které se v hiphopové kultuře samo nepoznávalo. Stern ostatně tehdy popisoval „reprezentování NBA“ jako součást práce hráčů, včetně vztahů se sponzory. Nešlo tedy jen o to, jak hráči vypadají. Šlo o to, jaký obraz prodává liga lidem, kteří za něj platí. A když se kultura, ze které NBA zároveň masivně těžila, začala tlouct s představou uhlazeného sportovního produktu, sebevyjádření muselo ustoupit image.
A i pro to je dnes potřeba vzpomínat na hráče jako je Allen Iverson, který neustále připomínal, že basketbalista nemusí vypadat jako někdo z katalogu pánských obleků, aby byl hvězdou. Byl jedním z největších hráčů své generace, ale zároveň člověk, který se nikdy nesnažil vypadat jako někdo, koho by si korporátní svět dal na billboard.
To je silný příběh. Nevzdát se své kultury, protože právě vyšla z módy. A ano, je to takhle deep, ono totiž opravdu nešlo jen o sako. Šlo o to, kdo smí určovat, co vypadá profesionálně, co vypadá nebezpečně a jak má vypadat člověk, který si zaslouží stát v centru jednoho z nejsledovanějších sportů.
můžeš dát vraha do obleku, ale pořád zůstane vrahem.
Allen Iverson
Dress code vs. basketbalisti
Moje nejoblíbenější část tohoto výletu do historie je samotná reakce basketbalistů. Nejdříve nebyli nadšení. Už tehdy většinovou základnu ligy tvořili černošští hráči a jejich kultura s Iversonem v popředí se bagatelizovala. Nicméně se to celé proměnilo v nečekaný opak. Dress code, který měl individualitu hráčů minimalizovat, nakonec vytvořil úplně nový prostor pro její vyjádření. Hráči si z povinnosti udělali soutěž. Kdo přijde v lepším outfitu? Kdo vytáhne zajímavější značku? Kdo bude víc extra?
A tak začala kultura příjezdových tunelů. Z příchodu do arény se postupně stával módní moment. Dnes jsou tunely před arénami plné fotografů, hráči spolupracují s luxusními módními domy a jejich outfity jsou stejně sledované jako jejich výkony na hřišti. NBA chtěla hráčům říct, jak mají vypadat. Hráči jí nakonec ukázali, co všechno může znamenat vypadat po svém.
NBA chtěla dress codem zkrotit černošskou kulturu. Místo toho tím odstartovala módní revoluci.
Dress code dnes
Branson Wright z The Guardianse nedávno zeptal Lonza Balla: „Co si myslíš o dress codu NBA?“ „Dress code? On nějaký existuje?“ odpověděl Ball s úsměvem.
Dvacet let poté, co pravidlo rozvířilo celou ligu a rozpoutalo kulturní válku o image a identitu hráčů, o něm jeden z dnešních hráčů NBA ani nevěděl. Srandovní. Určitě to značí posun vpřed. To, co dnes považujeme za profesionální, už totiž nemusí znamenat odstřižení od vlastní kultury.
A co si o tom po čtrnácti letech myslel David Stern? Když se ho Marc J. Spears zeptal, jestli mu vadí, že byl dress code vnímaný jako rasistický, Stern řekl v podstatě: „Ne. Nemám žádné výčitky.“.Podle něj byla rasa v NBA „vždycky téma“ a on sám je hlavně pyšný na to, kolik milionářů liga vytvořila. A to bez ohledu na jejich rasu.
NBA dnes umožňuje mnohem větší prostor pro osobitost a hráči z dress codu udělali vlastní módní scénu. A možná právě proto je dobře, že to nakonec byli hráči, kdo si definici profesionality vzali zpátky do vlastních rukou. I když jim hrozily konflikty a pokuty. Protože co jiného si máme střežit, než sami sebe a to, odkud pocházíme.
Are we the drama?
V roce 2005 chtěla NBA hráčům vysvětlit, jak má vypadat profesionální sportovec. O dvacet let později už hráči sami určují, co si pod profesionalitou představit.
Problém nikdy nebyl v baggy jeans, řetězech nebo do-ragu. Možná byl problém v tom, co jsme si o těch lidech, co to nosili, automaticky mysleli. Možná byl problém v nás. A možná občas pořád ještě je? Ale to, že se dnes Naomi Osaka může nastoupit na US Open v outfitu inspirovaném Allenem Iversonem, je možná jen důkaz, že se opravdu posouváme.

Doporučujeme

Články z jiných titulů