Tohle je upřímný komentář o tom, jak si udržet příčetnost během globálních i lokálních krizí, nezbláznit se z pocitu viny a zároveň při tom nebýt ignorant.
Ráno před prací otevřu instagram. Vidím snídani v předražený pražský kavárně, tipy na boty na léto, a spolužaččiny fotky z dovolený. Následuje statistika o nárůstu ceny bydlení v Česku, rodina z pásma Gazy žádající o pomoc a titulek říkající, že moje generace zažívá úzkost a vyhoření víc než kdykoliv dřív. Scrolluju dál. Kamarádi se zasnoubili, ukápne mi slza, napíšu jim gratulace. Vrátím se na hlavní stranu, Rusko podniklo jeden z největších vzdušných útoků na Ukrajinu od začátku invaze, přepošlu to do pracovního chatu a přesunu se na reelska. Nejsem vzhůru ani hodinu a už teď jsem zmatená a nejistá z toho, jak se mám a můžu vlastně cítit.
Poslední dobou se přichytávám při myšlence, která mě paralyzuje. Mám vůbec právo na radost? Můžu mít radost, když vím, co všechno se děje? Když se svět kolem mě zdá být v permanentním chaosu a krizi, propadám pocitu beznaděje a bezmoci. Prý je to ale normální a naprosto lidská reakce na nenormální situaci, říká mi neznámá tvář ve videoeseji na tiktoku.
Zdroj: Pinterest / se svolením @111mominah111
Lapená ve vlastním feedu
Pro mě osobně je tenhle tlak tak intenzivní i protože se aktivně rozhoduju v tomhle prostoru nežít jen jako pasivní divák. Ráda konzumuju zprávy, chci mít přehled. Považuju za svou povinnost se neustále vzdělávat, updatovat své vědomosti, angažovat se. Sama ten obsah tvořím. Sdílení informací o nespravedlnosti, politických machinacích nebo ekologických hrozbách beru jako neoddělitelnou součást toho, kým jsem.
Věřím, že všechno je politické.
Od toho, co si kupujeme k jídlu, co nosíme za oblečení, kde bydlíme, co posloucháme za hudbu, kde trávíme nejvíc času, až po to, jaká témata otevíráme na sítích.
Jenže tahle permanentní bdělost má samozřejmě i svou daň. Někdy mě vědomí toho všeho posílá do tak temných míst v mé vlastní hlavě, že mám pocit, jako by mě tyhle znalosti fyzicky tížily. Jako bych s tímhle batohem informací už nikdy nemohla prožít lehkost obyčejného dne. Čekám na tramvaj, svítí sluníčko, v tašce mám skvělou knížku a v sobě pocit, že bych měla spíš plakat a něco dělat, pomáhat, měnit.
Někdy mi přijde vyloženě nepatřičné sdílet fotky, které se netýkají politiky nebo světových krizí. Přistihnu se, jak stojím před zrcadlem, vyfotím svůj dnešní outfit a v hlavě už mi jede: „Vážně sem teď dáš fitcheck, když se někde jinde na světě děje tohle?“ Mít profil jen hezkých věcí a tvářit se, že je všechno zalité sluncem, mi přijde stejně divný, jako když někdo dlouhodobě mlčí a tváří se, že je apolitický. Prolamovat ticho u důležitých témat pro mě zůstává prioritou.
Ale stejně tak nutně potřebuju prožívat radost. Potřebuju budovat komunitu, pečovat o lidi kolem sebe, smát se, objímat se a mít se ráda. A co je možná nejdůležitější, potřebuju se s lidmi společně nasrávat, místo abych to dusila v sobě.
Morální paralýza
Dlouho jsem s tímhle vnitřním rozporem bojovala, až jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Když se necháš unést tou všudypřítomnou negativitou do té míry, že v sobě udusíš jakoukoli radost, když odmítáš živit svůj vlastní život a cítíš se provinile pokaždé, když se zasměješ, protože na jiných místech světa je pácháno násilí na nevinných lidech, ničemu tím nepomáháš. Vlastně děláš přesný opak.
Trpět solidárně s celým světem nezmírní utrpení nikoho jiného. Tvoje úzkost nezastaví válku, tvůj splín nevyřeší klimatickou krizi a tvůj pocit viny nenasytí hladovějící lidi.
Svět potřebuje lidi, kteří mají energii bojovat za změnu. A kde tu energii chceš brát, když si odpíráš svoje radosti a naděje? Naděje je aktivní praxe, je to vědomé rozhodnutí vidět v lidech dobro a nevzdávat se víry, že naše kroky mají smysl, i když se zdají být malé v porovnání s globálními krizemi. Naděje vyžaduje palivo. A tím palivem je právě prožívaná radost, komunita a odpočinek.
Je nesmírně důležité se vzdělávat a vědět, co se děje. Nebát se promluvit, zastávat své hodnoty, otevřeně je sdílet, demonstrovat a informovat. To je základ. Ale stejně tak je legitimní se smát. Vzít si čas offline, vypnout notifikace a jít s přáteli na pivo. Bavit se o úplných hloupostech, o filmech, o drbech, o hudbě. O tom, co máte rádi - na sobě vzájemně, na lidech, na světě. Klidně na politiku na pár hodin úplně zapomenout, nebo se tak alespoň navenek tvářit. Dovolit si vydechnout.
Izolace mezi dvěma světy
Pokud se totiž zavřeme do své vlastní hlavy a budeme všechny tyhle globální i lokální úzkosti řešit sami se sebou, dřív nebo později nás to semele. Člověk pak snadno propadne pocitu naprosté osamělosti.
Když to nechám do takové fáze sama dojít, cítím se jako v pasti. Na jedné straně jsem já a moje vědomí hroutícího se světa, na druhé straně vidím příspěvky známých ze střední školy, kteří se vdávají, žení, staví domy, zakládají rodiny. Žijí své životy v mikrosvětě, kde se na sociálních sítích nikdy neobjevil ani náznak toho, že by je zajímalo cokoli jiného než jejich vlastní štěstí. Hned pod tím následuje dvacet devastujících příspěvků o zabíjení, povodních, požárech, hladomorech, genocidách a unášení lidí.
Z toho kontrastu se mi motá hlava. Mám pocit, že jsem blázen buď já, protože mě to nenechává spát, nebo oni, protože dokážou žít, jako by se nic nedělo. Trápí je to někdy taky, baví se o tom u večeře? Vypadají šťastně, asi jim závidim. Ale třeba to tak vůbec není, může to být zkreslený sítěma. Vždyť já o nich už nic kromě toho, co sdílí, nevím. Možná taky mají strach, nejistotu, ale mají sebe vzájemně. To jim moc přeju. To je vlastně asi to nejdůležitější, co můžeš mít. Někoho, kdo ti dává jistotu ve všem chaosu.
Když sdílím své frustrace, obavy a zjištění s ostatními, zjišťuju, že v tom nejsem sama. Společně se s někým naštvu a proměňuju paralyzující strach v akční energii. A když pak spolu s těmi stejnými lidmi jdeme tančit nebo se smát, dáváme si navzájem svolení žít.
Zdroj: Pinterest / se svolením @bakiyevaa77
Radost jako forma odporu
Musím se naučit přijmout fakt, že lidská zkušenost je zkrátka paradoxní a vždy to tak bude. Dvě zdánlivě protichůdné pravdy mohou existovat současně.
To, že jsi dnes prožil*a krásný den, neznamená, že ti nezáleží na obětech krizí. A to, že někdo jiný právě prožívá nejhorší momenty svého života, neznamená, že ty se musíš preventivně vzdát svého štěstí. Svět není černobílý a lidské srdce má dostatečnou kapacitu na to, aby v jednu chvíli cítilo hluboký soucit s trpícími a zároveň vděčnost, radost a lásku.
Udržet si naději v chaotickém světě znamená pochopit, že péče o sebe a péče o svět jsou propojené. Když se totálně vyčerpáš vlastním zármutkem nad věcmi, které nemáš v moci bezprostředně změnit, nezbude ti síla na to, abys pomáhal*a tam, kde to reálně jde - v tvojí komunitě, v tvém okolí, při podpoře organizací, které na rozdíl od tebe mají nástroje situaci řešit.
Už si nechci vyčítat, když proložím politická témata něčím lehčím. Nechci se nechat zlomit cynismem nebo apatií. Radost, smích a oslava života v jeho nejobyčejnějších detailech nejsou projevem ignorance. V dnešním světě je to vlastně radikální projev odporu proti beznaději.
Takže ano, budu dál podepisovat petice, chodit na protesty, sdílet důležité odkazy a mluvit o nepříjemných faktech. Budu se dál nasrávat nad systémem a politikou. Ale hned potom půjdu ven, objímat se s druhými, pít pivo, smát se trapným vtipům a žít naplno. Protože právě pro tu možnost žít s radostí to celé dává smysl.