HeyFomo Práce: Musíme být ve své profesi opravdu nejlepší? Aneb ne každý koníček musí být kariéra

Práce: Musíme být ve své profesi opravdu nejlepší? Aneb ne každý koníček musí být kariéra

Práce: Musíme být ve své profesi opravdu nejlepší? Aneb ne každý koníček musí být kariéra
Zdroj: Pinterest/ se svolením @jasmin Moraes Oliveira
Kateřina Vášová
23. července 20266:00
Takže, když jste svatební fotograf, tak mi nezvládnete rovnou natočit i svatební video?
Žijeme v době kdy se linie mezi profesemi rozmazávají. Nevím, jestli je to pokrokem doby, rychlým nástupem AI nebo jen tím, že máme jako generace tak moc na výběr, že místo toho, abychom se rozhodli pro jednu profesi, vybereme si jich rovnou pět. Svým způsobem mám tuhle I want it all mentalitu ráda. Proč se omezovat? Ale v profesním poli, mě to možná začíná maličko děsit.

Proč nebýt fotografkou, copywriterkou, marketérkou, stylistkou a ještě k tomu dělat podcast?

Jestli je něco, co si myslím, že by měl mít každý, je to koníček. Nějaká niché nebo klidně i populární věc, které se věnujeme, dáváme za ní (nebo do ní peníze) jen z toho důvodu, aby nám dělala radost. Žádný business plán, žádný stres, jen něco čistě pro nás. Jak to souvisí s prolínáním profesí?
Možná je to jen trendem dnešní doby, ale mám pocit že každý z nás, kdo chce uspět, musí být automaticky kreativní, flexibilní, podnikavý, budovat osobní značku, natáčet videa, být aktivní na sociálních sítích a ideálně mít ještě jeden projekt bokem. Tohle všechno stíhat a do toho mít silný sociální život, run club a samozřejmě hodně dovolené. Z koníčků se stávají kariérní možnosti nebo jiné položky, co si můžeme přidat do životopisu. Passion projekty jsou pak tak nějak nástroje, kterými se snažíme oslovit širší okruh lidí.
Zdroj: Keystone/Getty Images

A právě tady se nabízí otázka: Opravdu se potřebujeme věnovat několika profesím najednou? Nebo je mnohem těžší skutečně excelovat v té jedné?

Nechci tenhle problém svádět jen na monetizaci našich koníčků. Pokud má někdo to štěstí, že se může živit tím, co ho baví a naplňuje, jen dobře. A pokud se někomu podaří prodávat vlastní ručně vyráběná mýdla tak, že si na sebe vydělají, můžu jen zatleskat. Jenže zatímco se mění náš vztah ke koníčkům, mění se i samotný pracovní trh. 
Dřív to bylo jednodušší. Fotograf fotografoval, retušér retušoval, grafik dělal grafiku a kameraman nebo střihač se staral o video. Každá profese měla svou specializaci.
Dnes se všechny tyhle role schovávají pod jednu kolonku kreativce. Člověka, který má fotit, natáčet, stříhat, retušovat, psát texty, spravovat sociální sítě a ideálně ještě rozumět všemu co se schovává v Meta Bussines.
Zdroj: Pinterest/ se svolením @Lkwfar
A ano, tyhle profese se přirozeně prolínají. Kameraman má cit pro kompozici, fotograf často rozumí videu a copywriter mívá cit pro estetiku. Jenže kdy se stalo, že se nás automaticky začali ptát, jestli nemůžeme přidat ještě něco navíc? Klienti dnes čím dál častěji nehledají specialisty, ale hybridní kreativce, kteří zastanou hned několik rolí najednou. Redaktor už často nemusí jen psát, ale měl by také také moderovat a být přirozený před kamerou. Marketingový specialista vytváří obsah, grafiku i videa. Kuchaři nestačí dobře vařit, ale musí umět budovat svou značku na sociálních sítích. A prodavačky v supermarketu se najednou stávají tvářemi firemních TikToků. A tak se mi nějak zdá, že pokud chceš mít jen jednu profesi, musíš patřit k těm nejlepším, jinak nemáš šanci se odlišit. A ani to není procházka růžovým sadem. Ten tlak se buduje a udržet se na vrcholu taky něco stojí.

Kdy jsme se rozhodli smazat linie mezi určitými pozicemi?

Možná se to nestalo ze dne na den. Spíš jsme si na to postupně zvykli. Technologie nám umožnily zvládat víc věcí najednou, firmy začaly hledat efektivnější řešení a pracovní inzeráty se pomalu rozrostly o další a další požadavky. To, co bylo dřív příjemným bonusem, se stalo standardem. A standard se, jak už je zvykem proměnil v očekávání.
Zdá se, že už nestačí umět jen svou práci dobře. Očekává se, že budeme rozumět i té vedlejší. A ideálně ještě té vedle té vedlejší. A to všechno za minimální plat.
Zdroj: Pinterest/ se svolením @Abi Sul

Druhá strana mince: propojování profesí, které opravdu k něčemu vede

Nechci mluvit jen o tom, jak tyhle blurred lines ve světě kariér mohou ničit jednotlivé profese a vytvářet pocit, že nic neumíme pořádně. Že všechno zvládáme jen tak trochu, tak akorát, ale málokdy máme prostor stát se skutečným expertem v jedné konkrétní oblasti.
Protože pravda je, že člověk nemůže excelovat úplně ve všem. A možná bychom ani nechtěli svět, ve kterém by to bylo možné. Kdybychom všichni měli stejné schopnosti a stejné předpoklady, co by se stalo s hodnotou jednotlivých oborů? Umění by možná ztratilo část své magie, gastronomie by vypadala úplně jinak a každý z nás by si najednou musel poradit s věcmi, které dnes přenecháváme odborníkům.Já například vím, že nikdy nebudu technický nebo matematický typ. A už jsem se s tím smířila. Stejně jako někdo jiný možná nikdy nebude mít cit pro vizuální svět, příběh nebo kreativní proces. A to je v pořádku.
Ten problém ale není v tom, že se učíme nové věci nebo že se jednotlivé obory přirozeně ovlivňují. Naopak. Schopnost vidět souvislosti a chápat širší kontext je dnes možná důležitější než kdy dřív. A hlavní rozdíl je ale možná v důvodu, proč něco propojujeme.
Pokud je to přirozenou součástí procesu, rozšiřování znalostí nám může přinášet obrovské benefity. Fotograf, který rozumí příběhu značky, nebo marketér, který má cit pro vizuální stránku, dokážou díky tomu svou práci posunout dál. Problém nastává ve chvíli, kdy nás někdo jednoduše hodí do neznámé vody se slovy: „Plav.“ A my jsme si přitom ani nestihli vzít rukávky.
Najednou se nesnažíme rozšířit svou odbornost. Snažíme se jen rychle pochopit něco, o čem jsme nikdy netvrdili, že umíme. A pocit, že nic neumíme na sto procent, se pak plíží stejně rychle, jako nové povinnosti v rychle stoupajícím podniku.

Tak jak je to s tím, být nejlepší v tom, co děláme?

Možná nemusíme být posedlí úspěchem. Možná jen potřebujeme najít něco, čemu jsme ochotní dát svůj čas, energii a pozornost. Něco, u čeho máme pocit, že stojí za to jít víc do hloubky.
Protože není žádná povinnost stát se mistrem svého oboru. Ne každý člověk od začátku ví, kam směřuje. Někteří hledají celý život, jiní objeví svou cestu až v jeho polovině. Vera Wang se ke svému prvnímu svatebnímu návrhu dostala až po čtyřicítce a přesto dokázala vybudovat jedno z nejznámějších jmen v módním průmyslu. Možná se několik let budeme pohybovat mezi různými obory. Budeme zkoušet, kombinovat, měnit směr a sbírat zkušenosti, než najdeme jednu věc, které budeme chtít opravdu porozumět. A nebo naopak nás nechá kariéra úplně chladnými a budeme se soustředit na život mimo práci. Ty možnosti přeci jen máme, a kdo ví, kde budeme za 5 let.
Zdroj: Pinterest/ se svolením @One Fab Day

Doporučujeme

Články z jiných titulů