„Lidé, které možná znáte.“ A je to holka, se kterou začal spát po našem rozchodu. Proč je tahle funkce takové zlo?
Zdroj: Pinterest / se svolením @cremafrescads
Maja Kovačević
30. července 202614:00
Přemýšlím nad tím, jak moc bych se musela zbláznit, abych jí dala follow. Proč mi Instagram tak rád předhazuje lidi, které bych ze své hlavy nejradši úplně vymazala?
Doporučené účty se většinou zobrazují na základě společných kontaktů, vzájemných propojení nebo podobných zájmů. Samozřejmě, obě máme thing pro něj. Možná by nám našli i podobnou diagnózu. Proč o ní ale vůbec musím vědět?
Máme až příliš velký přístup do životů ostatních. Výzkumníci tomu ambient awareness, tedy stav, kdy jsme neustále zásobováni střípky z cizích životů, i když jsme si o ně nikdy neřekli. Nemusím nikoho stalkovat, Instagram to udělá za mě. Stačí otevřít aplikaci a algoritmus mi ochotně připomene, že můj ex pořád existuje. Koho teď vídá, komu lajkuje fotky. S kým nejspíš tráví večery.
Naštěstí existuje tlačítko „blokovat“. Jenže ani to mi nezaručí, že mi mezi doporučenými profily nebudou dál vyskakovat jeho situationships nebo že mi kamarádi nebudou ukazovat fotky toho, co zrovna dělá a jak u toho vypadá. Klidně se ke mně dostane i to, že lajkoval příspěvek o Javierovi Bardemovi a Penélope Cruz s titulkem „They Found Each Other Again“. A vzápětí přijde otázka: „Hele, nelajknul to kvůli tobě? Vy si zase píšete?“
Ne, nepíšeme.
Jenže sociální sítě nejsou jediné místo, které ti rádo vmete vašeho*vaši ex do tváře. Totéž umí i telefon. Stačí otevřít fotky a iPhone ti nabídne vzpomínku z dovolené, kde spolu ležíte v hotelové posteli, smějete se a vůbec netušíte, jak to celé dopadne. Když se snažíte dát po rozchodu dohromady, opravdu nepotřebuješ, aby ti telefon hned po probuzení připomněl člověka, na kterého se právě snažíš přestat myslet.
Naštěstí tady technologie tentokrát nabízí řešení. V aplikaci Fotky na iPhonu existuje možnost „Skrýt osobu“, díky které přestanou společné vzpomínky samovolně vyskakovat a vy tak úspěšně odstraníte jeden zbytečný spouštěč. Není zač. Běžte to udělat.
Bavila jsem se o tom s několika lidmi a zdá se, že je to univerzální zkušenost. Žijeme ve světě, kde máme telefon přilepený k ruce a o životech ostatních víme víc, než bychom kdy vědět potřebovali. Jenže ve chvíli, kdy procházíte něčím psychicky náročným, třeba rozchodem, přestává to být nevinná zábava. To, co člověk v takové chvíli potřebuje nejvíc, je odstup a čas. Sociální sítě ale dělají přesný opak. Každou notifikací, doporučeným profilem nebo náhodným lajkem znovu píchnou do rány, která se právě začíná hojit.
Starší generace často říká, že jsme přecitlivělí, jenže nezažila rozchod ve světě, kde algoritmus ví, koho váš bývalý sleduje, a rozhodne se, že to potřebujete vědět i vy. Když se kdysi lidé rozešli, jejich životy se skutečně rozdělily. Dnes mezi nimi pořád existuje tenká digitální nit. Ne dost silná na to, aby vztah zachránila, ale dost silná na to, aby člověku komplikovala cestu dál.
Nejtěžší na tom je, že rozchod není jen ztráta člověka, ale i ztráta všech verzí budoucnosti, které jste spolu měli. Jenže zatímco dřív člověk truchlil nad tím, co už nebude, dnes mu algoritmus ještě průběžně ukazuje, co místo toho je. Dřív rozchod bolel hlavně, když vztah skončil, dnes klidně bolí znovu pokaždé, když otevřete Instagram.
Všechno máme na očích a já si čím dál častěji říkám, jestli už to není trochu za hranou. To, že něco můžeme vědět, ještě neznamená, že to vědět potřebujeme.
Dřív jsme právo něco nevědět měli automaticky, jednoduše proto, že k nám ta informace nikdy nedoputovala. Rozešli jste se, on odešel z vašeho fyzického dosahu a s ním i všechno, co dál dělal se svým životem. Dnes je nevědění privilegium, o které musíme aktivně bojovat, a stejně prohrajeme. Zablokuješ účet, smažeš aplikaci, dáš si digitální detox, a přesto se k tobě ta informace dostane oklikou, přes kamarádku, přes doporučený profil, přes lajk. Nikdo se tě neptal, jestli to vědět chceš.
Měli bychom si častěji připomínat, že ne všechno potřebujeme vědět. A teď nemluvím o tom, co se děje ve světě, nebo o politické situaci. Tam je informovanost důležitá a rozhodně by nás neměla přestat zajímat. Mluvím o zbytečné zátěži, kterou si sami pouštíme do hlavy skrz telefon. Zneklidňujících informací je kolem už až příliš a možná bychom si mohli ušetřit alespoň ty, které nám zbytečně ubližují.
Určitě má smysl vytvářet si vlastní hranice. Skrýt vzpomínky v telefonu, zablokovat účet nebo si dát pauzu od sociálních sítí. Chránit si vlastní klid totiž není slabost, máme právo nevědět, kde teď je, s kým je a jak se právě cítí.
Ticho totiž nemusí být mezera, kterou je potřeba něčím zaplnit, ale prostor, ve kterém se dá konečně začít znovu dýchat.