Když řekneš ne: O zrušených zásnubách po dvacítce
Zdroj: Pinterest / se svolením @callmeyours__
Maja Kovačević
24. srpna 20266:00
Někdy kolem dvacítky je docela snadné uvěřit tomu, že už víme, jak bude vypadat zbytek našeho života. Máme vedle sebe člověka, se kterým počítáme, společné plány začínají být čím dál konkrétnější a možná už existuje i datum svatby, seznam hostů nebo představa bytu, ve kterém spolu jednou budeme žít. Jenže pak může přijít chvíle, kdy si člověk musí připustit něco, co se mu dlouho dařilo odsouvat: že život, který si naplánoval, vlastně není život, který chce žít.
Zrušit zásnuby nebo svatbu ve dvaceti něco nemusí znamenat, že jsme něco pokazilil, nebo že celý vztah byl chyba. Někdy je mnohem těžší připustit si, že něco, do čeho jsme investovali čas, city, peníze i představu vlastní budoucnosti, už nechceme, než v tom jednoduše pokračovat. Zvlášť ve chvíli, kdy naše rozhodnutí neovlivní jen nás dva, ale také rodinu a všechny lidi kolem, kteří už si o naší budoucnosti stihli vytvořit vlastní představu.
O zrušených zásnubách se přitom nemluví zdaleka tolik jako o rozvodech, přesto nejde o nijak výjimečnou zkušenost. Přesná čísla sice neexistují, podle odhadů citovaných profesorstvem práva z University of Virginia ale rozchodem přibližně každé páté zásnuby.
Zároveň to ale nevypadá, že by mladší generace na manželství úplně rezignovala, spíš naopak. Dazed na , podle kterého skoro dvě třetiny mladých lidí stále považují manželství za důležité. Popisuje to jako takový návrat svateb mezi Gen Z. Přestože dnes máme mnohem větší svobodu v tom, jak může dospělý život vypadat, představa, že vztah má postupovat od randění přes společné bydlení k zásnubám a svatbě, zjevně jen tak nezmizela.
Já sama jsem se zasnoubila v roce 2019, když mi bylo 24
S tehdejším partnerem jsme spolu v tu chvíli byli skoro čtyři roky a vlastně mi přišlo úplně přirozené, že jsou zásnuby ten další krok. Když nad tím ale zpětně přemýšlím, tak jsem do svatby spíš projektovala představy mých rodičů.
Zároveň jsme si ale zrovna začínali uvědomovat, jak moc se liší naše představy o tom, co chceme dál. Myslím, že jsme se oba začali měnit, jen každý trochu jiným směrem. Pro mě osobně to navíc bylo období, kdy jsem začínala mnohem víc zjišťovat, kdo vlastně jsem, co od života chci a že potřebuju daleko víc svobody, než jsem si do té doby připouštěla. Najednou přestalo být tak samozřejmé, že budoucnost, kterou jsme si spolu naplánovali, je pořád budoucnost, kterou chceme oba. A tak jsme zásnuby odvolali a rozešli se.
Dodnes je pro mě trochu zvláštní, jak moc lidi překvapí, když řeknu, že jsem byla zasnoubená. Často mám pocit, že samotné zrušení zásnub automaticky zní jako něco strašně dramatického, skoro jako by za tím musel být nějaký obrovský průšvih, což já tak ale vůbec nevnímám. Je to prostě součást mého života a vlastně i zkušenost, za kterou jsem ráda. Měli jsme se rádi, nějakou dobu jsme spolu chtěli určitý život a pak jsme zjistili, že už ho nechceme stejně. A jsem ráda i za to, že jsme to tehdy dokázali ukončit v klidu a dnes spolu můžeme normálně mluvit, aniž bychom se museli nenávidět jen proto, že jsme spolu nakonec nezůstali.
Proč lidé zásnuby ruší
Důvod ke zrušení zásnub může být na první pohled úplně jasný. Nevěra, násilí, manipulace nebo něco dalšího, přes co už člověk nechce nebo nemůže přejít. Jenže spousta vztahů nekončí kvůli jedné události, po které je najednou všechno jasné. Častěji se pochybnosti skládají postupně z věcí, které jsme dlouho dokázali nějak vysvětlovat. A člověk navíc nemusí být ve vztahu vyloženě nešťastný, aby začal přemýšlet nad tím, jestli v něm chce opravdu strávit celý život.
Právě zásnuby dokážou tuhle otázku udělat mnohem konkrétnější. Dokud se bavíme o společné budoucnosti jako o něčem, co přijde jednou, můžeme si ji představovat tak, jak bychom chtěli, aby vypadala. Ve chvíli, kdy ale tohle „jednou“ dostane konkrétní datum, začínáme se mnohem víc dívat na vztah takový, jaký skutečně je. Dokážu si představit, že problémy, které řešíme pořád dokola, budou součástí našeho manželství? A pokud se nic nezmění, chtěl*a bych si tenhle život vybrat znovu?
A do toho je tu ještě jedna docela zásadní věc. Spousta lidí se zasnubuje v období života, kdy se toho během několika let může změnit opravdu hodně. Nejen okolnosti, ale i naše představa o tom, kde chceme žít, jestli chceme děti a co vlastně očekáváme od vztahu. Někdy spolu s tím zjistíme, že část budoucnosti, ke které jsme celou dobu směřovali, jsme si možná nevybrali tak vědomě, jak jsme si mysleli.
A právě proto nemusí existovat jeden dostatečně dramatický důvod, kterým by šlo zrušení zásnub vysvětlit ostatním. Člověka vedle sebe můžeme pořád milovat, mít s ním za sebou roky života a zároveň si přestat být jistí, jestli s ním chceme prožít všechny ty další. A připustit si něco takového může být mnohem složitější než odejít ve chvíli, kdy přesně víme proč.
Co se ukáže, když začnete plánovat svatbu
Samotné plánování svatby může vytáhnout na povrch věci, které ve vztahu do té doby nebyly tolik vidět. Hádky o peníze, hosty nebo podobu obřadu můžou znít banálně, jenže právě v nich se často ukáže, jak spolu dva lidé zvládají stres, kompromisy a rozdílné představy. Někdo si během plánování poprvé uvědomí, že věnuje mnohem víc energie tomu, jak bude vypadat jeden konkrétní den, než tomu, jak by mělo vypadat manželství, které přijde po něm.
Do vztahu navíc začne mnohem výrazněji vstupovat rodina. Svatba se může velmi rychle proměnit v událost, na kterou má najednou názor úplně každý. Kdo bude pozvaný, kde se bude slavit, co se sluší a co už ne. A i způsob, jakým se k tomu partner postaví, může najednou říct docela dost o tom, jak budou hranice mezi vaším společným životem a očekáváním rodiny vypadat i v budoucnu.
Na konci zásnub člověk neztrácí jen partnera*ku
Často přichází i o celou budoucnost, kterou si kolem vztahu postupně vystavěl. Člověk tak netruchlí jen nad tím, co skutečně existovalo, ale i nad něčím, co se nikdy nestalo, a přesto to pro něj bylo reálné.
A pak je tu reakce okolí. Dokážu si představit, že právě ta může být na celém rozhodnutí jedna z nejtěžších věcí. Místo toho, aby se lidé ptali, jak ti je, chtějí vědět, co se stalo, kdo za to může a proč ses tak rozhodl*a. A najednou se z něčeho velmi osobního stane rozhodnutí, které máš pocit, že musíš vysvětlovat i lidem, kterých se vlastně vůbec netýká.
Ještě těžší to podle mě musí být ve chvíli, kdy nemáš žádný jeden konkrétní důvod, na který můžeš ukázat a říct: kvůli tomuhle jsem to zrušil*a. Protože jak někomu vysvětlíš, že se nestalo nic zásadního, nikdo nikoho nepodvedl ani neudělal nic strašného, ale ty už si jednoduše nejsi jistý*á, že si toho člověka chceš vzít? Možná máme pocit, že k tak velkému rozhodnutí bychom měli mít stejně velký důvod.
Když už jsi jednou řekl*a ano
Ve dvaceti něco si můžeš být stoprocentně jistý*á tím, koho miluješ a jak má vypadat tvůj život, a přesto vůbec nemít páru, kým budeš za pár let. A obě tyhle věci můžou být pravda zároveň. To, že svoje rozhodnutí později změníš, ještě neznamená, že jsi ho tehdy nemyslel*a vážně.
Možná v tom hraje roli i to, jak silnou máme potřebu zpětně skládat vlastní minulost tak, aby naše rozhodnutí dávala smysl. Vlastní život si nepamatujeme jako přesný záznam toho, co se stalo, spíš si z něj průběžně vytváříme příběh, ve kterém potřebujeme vidět nějakou návaznost.
A tak si říkám, kolik našich velkých životních rozhodnutí vychází z toho, co skutečně chceme, a kolik z představ, které jsme o životě převzali dávno předtím, než jsme nad nimi vůbec začali přemýšlet? Třeba z přesvědčení, že vydržet je vždycky lepší než odejít, že změnit názor znamená selhat nebo že když jsme se jednou k něčemu zavázali, měli bychom to dotáhnout do konce.
Ve dvaceti něco máme před sebou klidně ještě většinu života a bylo by trochu zvláštní očekávat, že se během něj naše představa o tom, jak ho chceme žít, vůbec nezmění. To, že už nechci něco, co jsem kdysi chtěl*a, přece ještě neznamená, že jsem se tehdy rozhodl*a špatně. Za mě je mnohem děsivější strávit další desítky let dokazováním, že jsem se ve dvaadvaceti rozhodl*a správně, než si dovolit ve dvaceti sedmi rozhodnout se znovu.