Jsou influenceři a influencerky našimi osobními simíky?
Sophie Dittlová
15. dubna 202612:00
Taky si občas jen tak rozklikneš profil někoho, koho už dávno nesleduješ, jen abys zjistil*a, co zrovna dělá? Tenhle zvláštní zvyk má ale docela jasné vysvětlení.
Lidi na TikToku se přiznávají, že jednou za čas kontrolují, co dělá Charli D’Amelio, a catch-upnou s jejím životem. I když ji už aktivně nesledují, zajímá je, jak se tenhle náš společný internetový simík má a jak roste.
Není to ale jen Charli. Spousta z nás má podle mě svého influencera nebo influencerku, které jednou za čas zkontroluje. Buď jsme s nimi vyrůstali a už je nesledujeme, nebo je to internetová figura, která byla konstantně v jádru pozornosti, i když jsme se o ni vlastně ani aktivně nezajímali, a tak nás prostě občas napadne mrknout, co zrovna dělá.
Udělali jsme slavného člověka od „vedle“
Všichni máme pro někoho soft spot a není to nic neobvyklého. Asi i tvoje prababička měla někoho takového. Co ale neměla byl okamžitý přístup k jejich životu. Když byl ten člověk někde viděn nebo udělal něco špatného, neměla plný TikTok reakcí, každý se k tomu nemohl vyjádřit a každou minutu jí neběhala upozornění na telefonu na update situace.
Je rozdíl mezi tím mít slabost pro nějakého umělce*kyni a parasociálními vztahy s influencery*kami. U nich ten vztah funguje jinak, máme pocit, že je známe osobně, protože influencerství hranici mezi „normálními“ lidmi a celebritami a díky sociálním sítím se jím může stát kdokoliv, klidně i ty.
Vídali jsme je na našich obrazovkách od našich i jejich tween years. Často jsou to videa z jejich pokojíčků, vlogy z dovolených a záznamy jejich životních milníků a možná i proher. Společně s hloupými maličkostmi, jako jaký lesk používají nebo jaké mléko mají rádi v kávě, to vytváří , že necheckujeme někoho cizího, ale našeho starého kamaráda, ze kterého se sice stalo něco, na čem jsme se jako sledující podíleli, ale pořád je to ten člověk, co nám v roce 2013 ukazoval, co si kupoval na Essence výprodeji.
Here she comes, morální nadřazenost
A právě z tohohle pocitu blízkosti se pak docela snadno stává něco jiného. Komentáře a hlavně facebookové stránky, kde se rozebírají influenceři, jsou plné postů typu: „Dřív jsem její content milovala, teď je out of touch s realitou, nudná nebo nevděčná ke svým fanouškům.“ A většinou na to hned navazuje nějaký jedovatý komentář o tom, jak (ne)maká nebo spekulace o tom, co všechno si nechala upravit.
Je jasné, že když v tobě někdo vytvoří pocit, že víš hodně o jeho nebo jejím životě, i když je to ve skutečnosti třeba jen deset procent, začne se v tobě objevovat pocit, že do toho máš co říct. A čím víc toho víš, tím silnější je potřeba to komentovat a doplňovat si zbytek.
Napětí ze strany publika ale nevzniká jen tak. Vychází z toho, jak ten mezi influencery*kami a jejich publikem funguje. Je ve své podstatě dost transakční. Influenceři a influencerky vytvářejí dojem blízkosti, skoro až osobního vztahu, protože to zvyšuje zapojení sledujících a tím pádem i jejich zisky. Ten pocit blízkosti navíc často vědomě posilují, aby si publikum udrželi co nejdéle.
Ve výsledku jsou tyhle parasociální vztahy dost výnosné, ale zároveň vytváří zvláštní emoční šedou zónu, ve které se jako publikum teprve učíme orientovat. A jejich negativní stránky jsou čím dál víc zřetelné. Zároveň ale influenceři*ky o těchhle rizicích již vědí a stejně v tom pokračují, protože jim to přináší obrovské výhody. I když je to dost ošemetné.