Dvanáct bodů pro přítele, nula pro nepřítele: Eurovize nikdy nebyla jenom o hudbě
Maja Kovačević
14. května 20266:00
Každý květen se Evropa tváří, že ji spojuje hudba. Z Balkánu to vypadá jinak: jako přehlídka starých křivd, národní hrdosti a geopolitiky. Výsledková tabulka hlasování a politická mapa Evropy si jsou totiž až podezřele podobné.
Bylo mi deset let, když Helena Paparizou vyhrála Eurovizi 2005 s písní My Number One. Seděla jsem s mámou v našem panelákovém bytě ve Štětí, venku byl obyčejný český večer, sídliště a barevné prolejzačky za barákem. Bytem ale voněla sarma a mluvilo se srbsky. My dvě jsme seděly před televizí a fandily Řecku, jako by šlo o vlastní reprezentaci.
Ve škole jsem druhý den zkusila mluvit o tom, kdo vyhrál. Nikdo nevěděl, o čem mluvím. Byla jsem jediná ve třídě, kdo Eurovizi vůbec sledoval. Docela dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, proč.
Balkán a Eurovize
Moji čeští spolužáci Eurovizi neřešili jednoduše proto, že nemuseli. Doma jim nikdo nevtloukal do hlavy, že výsledky soutěže jsou otázkou národní cti. V jejich obývácích nehrály nacionalistické písničky a nikdo jim nevysvětloval, která země je přítel, a která nepřítel. Ani u nás doma to sice nebylo tak vyhrocené, sledovala jsem ale převážně srbské programy a tahle kultura byla hluboce zakořeněnou součástí mé identity, které jsem tehdy ještě úplně nerozuměla.
Na Balkáně Eurovize nikdy nebyla pouhou hudební soutěží. Možná to tak funguje všude tam, kde je za hudbou schovaná národní hrdost a historická traumata, v pobaltských státech, v bývalých sovětských republikách. Já to znám z Balkánu. Když v roce 2007 vyhrála Marija Šerifović s baladou Molitva, prožívala to celá oblast jako sportovní triumf, v Bosně, Srbsku, Chorvatsku. Jenže tohle sjednocení bylo vždy jen zdánlivé, Eurovize tuto jednotu nevytvářela. Jen ji předstírala.
to potvrzují: výsledky hlasování totiž odrážejí politickou mapu Evropy stejně věrně jako hudební kvalitu soupeřů, možná i věrněji. Jinými slovy: hlasujeme pro přátele, ne pro písničky.
Kypr a Řecko si za posledních devět ročníků celkem 267 bodů, více než jakýkoli jiný pár zemí. Arménie a Ázerbájdžán, které spolu dvakrát válčily, si za celou historii soutěže jediný bod. Dívat se na výsledky hlasování je jako číst politickou mapu Evropy.
Na Balkáně ale Eurovize často překračuje hranice obyčejné hudební soutěže. Když srbská zpěvačka Breskvica v roce 2024 představila píseň Gnezdo orlovo, okamžitě kolem ní vznikl skandál. Část Albánců a Kosovanů v textu viděla narážku na Kosovo a objevily se výzvy k diskvalifikaci. Naopak v Srbsku se za písničku mnoho lidí postavilo jako za symbol národní identity.
European Broadcasting Union přitom zůstala formálně neutrální. Soutěž, která má ve svých pravidlech výslovně zakázaný politický obsah, se často tváří, že geopolitické narážky nevidí. Jenže na Balkáně je hranice mezi folklorní hrdostí, historickou symbolikou a nacionalistickou provokací velmi tenká a píseň spojená s tak citlivým územním konfliktem ji pro mnoho lidí jednoduše překročila.
Bosna: vyloučena
Bosně a Hercegovině už navíc dlouho ani fandit nemůžu. Země na Eurovizi chybí od roku 2016 a podle posledních se nevrátí ani příští rok. Veřejnoprávní vysílatel BHRT dluží European Broadcasting Union téměř 10 milionů eur a stát nedokáže zajistit stabilní financování vlastní televize. Eurovize se tak pro Bosnu stala dalším připomenutím státní dysfunkce.
Co dnes Eurovize vlastně je?
Soutěž vznikla v roce 1956 s cílem propojit poválečnou Evropu hudbou přes politické hranice. Sedmdesát let poté je tato vize spíše utopie. Slovinsko se letos nezúčastní kvůli Izraeli. Rusko je vyloučeno od roku 2022. Chorvatský zpěvák Marko Bošnjak, který vyrostl v Bosně, byl v roce 2025 prvním otevřeně gay umělcem který Chorvatsko na Eurovizi zastupoval. Za to sklidil doma vlnu nenávisti. Po vyřazení v semifinále sám přiznal, že míra nenávisti kterou zažil, ho šokovala. Eurovize se ráda tváří jako bezpečný prostor pro všechny, na Balkáně to tak jednoduché není.
Nemůžu brát Eurovizi vážně jako oslavu evropské jednoty, ale jako zrcadlo toho jaká Evropa doopravdy je. Z Balkánu je ten obraz bohužel hodně čitelný. Já sedím někde mezi tím vším: česky přemýšlím, bosensky cítím a každý květen sleduji soutěž, o které vím, že nic nevyřeší a nikoho nespojí.