Daniel Žižka o Eurovizi: „Nesnažil jsem se trefit do žánru pro soutěž. Chtěl jsem to být já.“
Šárka Kroupová
13. května 202612:00
Nový ročník Eurovision Song Contest odstartoval a Česko bude letos reprezentovat zpěvák a herec Daniel Žižka, který vystoupí se svou písní CROSSROADS ve druhém semifinále již zítra 14. 5. V rozhovoru nám prozradil, jak se dostal k hudbě i co pro něj účast na Eurovizi znamená.
Daniel je už momentálně ve Vídni a připravuje se na své vystoupení na pódiu Eurovize. Diváci a divačky ho mohou ve čtvrtek sledovat ve druhém semifinále jako pátého v pořadí. Třiadvacetiletý zpěvák reprezentuje s písní CROSSROADS, která vznikala přes rok a půl. Pro mnohé bylo jeho jméno dosud neznámé, ale v hudebním světě není nováčkem. Stihli jsme ho vyzpovídat ještě před odjezdem, takže pokud tě zajímá, jaký Daniel je a jaké jsou jeho pocity z Eurovize, jsi na správném místě.
K hudbě máš blízký vztah už odmalička. Pocházíš z hudební rodiny nebo co tě k hudbě přivedlo?
Vyloženě z hudební rodiny nejsem, ale táta hrál na kytaru a zpíval. Když mi byly dva nebo tři roky, tak jsem naprosto miloval Hříšná těla, křídla motýlí od Anety Langerové a musel jsem mít to cédéčko vždycky všude s sebou, třeba i na hlídání nebo když jsem někam jel. Vždycky jsem měl rád hudbu. Pak jsem začal chodit na klavír a od toho se odvíjelo i skládání, takže jsem si vymýšlel vlastní popěvky a věci a rád jsem zpíval. Pokračoval jsem na sólový zpěv a rozhodl se jít studovat na konzervatoř, kam jsem předtím chodil na dny otevřených dveří do té doby, dokud jsem nemohl se přihlásit.
Co jsi na konzervatoři vystudoval?
Vystudoval jsem Konzervatoř Jaroslava Ježka, konkrétně muzikálové divadlo, které bylo na šest let. A protože jsem psal vlastní písničky a věnoval se vlastní tvorbě, tak jsem se rozhodl, že budu ještě studovat skladbu. Takže teď studuju skladbu a populární zpěv. Hrozně mě to obohacuje.
Proč ses rozhodl právě pro účast na Eurovizi?
Objevil jsem to asi v roce 2016, kdy tam byla za Česko Gábina Gunčíková. Přišlo mi to fascinující, že každá země pošle nějakého reprezentanta a že se může představit na mezinárodní stagi. Takže jsem věděl, že to jednou chci zkusit. A pak jsem začal psát písničku a v průběhu toho jsem si říkal, že by mohla být vlastně ta věc, kterou bych mohl přihlásit na Eurovizi, takže to pak organicky vyplynulo.
Najednou mě trefila úplná depka, že tam bude tolik lidí, trochu jsem pochyboval nad svojí psychickou odolností, jestli to zvládnu.
Jaké byly tvoje pocity potom, co ses dozvěděl, že tě do Eurovize vybrali?
V tu chvíli jsem byl zrovna na hodině hry partitury s učitelem a volal mi vedoucí české delegace, že já budu reprezentovat na Eurovizi a řekl mi, že to nesmím zatím nikomu říkat. Takže jsem nemohl reagovat a ty emoce ventilovat, protože bych to prořekl, což bylo bizarní. Ale musím přiznat, že ty tři dny potom mě to zasáhlo. Říkal jsem si, co jsem to udělal, přišlo mi, že jsem se úplně zbláznil. Najednou mě trefila úplná depka, že tam bude tolik lidí, takže jsem trochu pochyboval nad svojí psychickou odolností, jestli to zvládnu. Je to pro mě trochu výstup z komfortní zóny. Ale když jsem to vstřebal, tak jsem z toho měl hroznou radost a přišel vděk. Těším se, ale mám velký respekt.
Nesnažil jsem se trefit do žánru, který by fungoval pro tu soutěž. Líbí se mi, když tam přijede umělec, který má fakt svoji vizi a realizuje ji. Tím odráží to, kým opravdu ti umělci jsou a není to nějaký produkt, který je vygenerovaný pro nějaký kontext.
Píseň CROSSROADS jsi tedy nesložil přímo za účelem Eurovize, ale postupně se v ni vyvinula...
Já jsem si dal takovou zásadu. Nepsat a nepřizpůsobovat tu věc pro Eurovizi. Chtěl jsem udělat něco, co budu fakt já. Musel jsem to přizpůsobit tím, že jsem se musel vejít do tří minut, takže to mi dalo nějakou limitaci, která mi ve finále pomohla. Ale ne, nesnažil jsem se trefit do nějakýho žánru, který by fungoval pro tu soutěž. Líbí se mi, když tam přijede umělec, který má fakt svoji vizi a realizuje ji. Tím odráží to, kým opravdu ti umělci jsou a není to nějaký produkt, který je vygenerovaný pro nějaký kontext. Není na tom nic špatnýho, ale není to ta cesta, kterou jsem chtěl jít.
Chtěl jsem, aby se při poslechu lidi cítili viděni.
CROSSROADS je o křižovatkách a rozhodnutích, které v životě děláme. Můžeš nám o ní říct víc?
Já jsem se snažil popsat určitou sdílenou lidskou zkušenost, protože mi přijde, že všichni procházíme nějakým neustálým rozhodováním. Chtěl jsem, aby se při poslechu lidi cítili viděni. Že je to opravdu náročné a nevíme, co naše rozhodnutí způsobí. Snažíme se poslouchat intuici, ale je to někdy těžké. Člověk neví, co je správné, jestli se jenom bojí vykročit nebo jestli mu intuice říká, že nemá jít.
Zní to trochu jako to, co jsi prožíval potom, co tě vybrali do Eurovize...
Přesně. V průběhu zkoušení, natáčení a kreativních rozhodnutí, co s tím jako přicházely jsem si říkal: Já úplně žiju tu písničku teď. To poselství toho by mělo být, že je v pohodě, že je to náročný a že to má být náročný, protože to ve finále není o tom, udělat vždycky to nejsprávnější rozhodnutí, to nejde, ale je to o té cestě. Je tam i vrstva kritiky společnosti. Dotýká se to toho, že žijeme ve světě sociálních sítí, máme telefony, spoustu informací a v tomhle prostředí je snadný sklouznout do různých úzkostí a negativních prožitků. Zároveň je klimatická krize a různé prognózy a je to obecně náročné.
Co jsi teda písní CROSSROADS chtěl říct?
Nechtěl jsem, aby se člověk u poslechu cítil kritizovaný. Chtěl jsem opak. Měl jsem pocit, že nikdo z nás nechce ničit planetu. Nikdo z nás nechce být na telefonu 8 hodin denně, ale je těžký to nedělat, jakože prostředí je tak nastavený. Ale věřím, že jsme byli vytvořeni naprosto perfektně pro prostředí, kterým teď procházíme, a že ty zkoušky jsou správné. Psal jsem to docela dlouho, protože jsem tam chtěl dostat všechny ty pocity. Bylo pro mě důležité, aby ten text zůstal volný pro interpretaci lidí, aby si mohli sami i dosadit tam své rozhodování. Takže text jsem nakonec dokončil loni v létě v Japonsku, kde jsem dobrovolničil na hostelu.
Jak
dlouho jsi ji psal? A stojí za jejím výsledkem právě ten čas?
Asi rok a půl. A ano, určitě. Myslím, že zrovna tahle písnička fakt musela takto proběhnout. Každý ten aspekt se pořád proměňoval. Potřeboval jsem na ni čas, ale mám i zkušenost, že jsem napsal písničku za půl den a byl jsem s ní strašně spokojený. Záleží to na té písničce, někdy to jde napsat za den, ale tady u té to bylo opravdu potřeba.
Jak vypadala tvoje příprava? Zařadil jsi i něco dalšího, zmiňoval jsi, že to je pro tebe výstup z komfortní zóny...
Je to velká stage a ta písnička je založená na tom, že člověk musí zůstat fakt v klidu, takže na to se teď soustředím víc. Zpívám před lidmi a víc pracujeme na tom, abych se otrkal v různých nekomfortních situacích. Já učím zpěv, tak třeba můj pan profesor teď rád dělal to, že zval moje studentky na moje hodiny a já zpíval před nimi. Takže mě vždycky tak nějak překvapí, nažene do třídy dva ročníky a já zpívám. Taky se snažím koncertovat v jazzových klubech po Praze se svojí kapelou. A jinak se snažím najít nějaký režim, správně jíst, spát a hýbat se. Třeba teď docela často běhám a pomáhá mi u toho brát pracovní cally, když si s lidmi povídám, doběhnu dál (smích).
Vím, že nemůžeš moc prozrazovat o stagingu v show, ale je něco, co nám můžeš nastínit?
Půjdeme cestou poměrně minimalistického stagingu, který je pořád vizuálně jako zajímavý, že se tam pořád něco děje, mění se tam různě perspektivy. Mělo by to působit tak mysticky. Nechceme dělat velký spektákl. Chceme, aby ten staging podpořil tu písničku a dal jí prostor. A aby to zůstalo o tom hlasu a o obsahu té písně.
Jasně, nějaký hejty jsou, což je přirozený, pokud člověk něco vydá do veřejného prostoru, ani bych se nechtěl líbit všem.
Co říkáš vůbec na reakci veřejnosti na tvou reprezentaci a tvou píseň?
Byl jsem připravený na všechno. Z delegace mi říkali, že nemám řešit, pokud se to lidem nebude líbit, prostě není to úplně ten typický žánr. Prostě jedeme tam, stojíme si za tím. Tak jsem byl připraven na to, že ok, možná se to nebude líbit. A pak mě to překvapilo, že to byly vesměs pozitivní reakce. Jasně, nějaký hejty jsou, což je přirozený, pokud člověk něco vydá do veřejného prostoru, ani bych se nechtěl líbit všem. Vlastně jsem rád, že je tam skupina, která říká, že tomu vlastně vůbec nerozumí, že neví, proč se to lidem líbí. To je super, protože mám pocit, že to znamená, že ta písnička má nějaký názor, což si myslím, že je fajn.
Komu bys letos na Eurovizi poslal svoje body?
Já bych to poslal Austrálii. Je to krásná písnička. Ona je taková okouzlující. A baví mě to.
Dřív jsi vydával písně pod pseudonymem Daniell. Proč ses od něj rozhodl opustit?
Už mi přišlo, že to nejsem já. Založil jsem to, když jsem měl svou první písničku a to mi bylo šestnáct. A ono se tomu vlastně docela dařilo. Jako bylo to jako fajn, lidi na to reagovali, ale pak jsem to tak cítil, že už s tím moc nerezonuji a že to není ono. Tehdy bylo těžký měnit názvy na Spotify, tak jsem si prostě založil úplně nový a starý nechal žít. Takže jsem to takhle oddělil a šel prostě za sebe jako Daniel Žižka, protože jsem našel to, co chci lidem sdělovat a jak to chci sdělovat.
Když už jsi to tady nakousl, jak se nyní chceš v hudbě profilovat?
Myslím, že pořád budeme ve světě nějakého alternativního popu nebo nějakého indie popu. Nemyslím si, že dělám nějakou velkou alternativu, ale baví mě, když ty žánry hudby mají fusion. Když je to třeba pop, soul nebo je to, je to říznutý nějakou jazzovou harmonií. A myslím, že dneska je na té hudbě skvělé, že těch příležitostí je strašně moc a hudbu může dělat fakt každej. Ale kdybych to měl zaškatulkovat, tak si myslím, že teď je to nějaký takový ambientní indie pop. Do budoucna na projektech, co plánuju, tak budou zase víc ovlivněný soulem. Plánuju nezůstávat jenom v tom jednom žánru. Hodně mi v tom pomohl můj pan profesor Eduard Klezla. Jsem dneska úplně jinej člověk a zpěvák, než jsem byl před sedmi lety. A je to právě díky práci s panem profesorem.
Kromě hudby jsi taky herec. Mohli jsme tě vidět například v Rašínovi nebo Občance a na ČT Déčko. Táhne tě to víc k hudbě nebo herectví?
Teď je to určitě hudba. Ale zároveň miluju i herectví. Studoval jsem muzikálové divadlo, takže k muzikálu mám fakt blízko a třeba to jednou přijde. Ale teď se víc soustředím na hudbu a zpěv. Budu rád, když vedle toho budu dělat herectví, ale do toho se asi ponořím až časem. V srpnu mě ale můžete zahlídnout v novém seriálu ČT.