Čím víc se snažíš nebýt záporákem v příběhu někoho jiného, tím větší je šance, že se jím nakonec staneš
Zdroj: Pinterest / se svolením @B_SideBaby
Maja Kovačević
14. července 202610:00
Dlouho jsem věřila, že když budu dost hodná, dost vstřícná a dost opatrná, projdu životem, aniž bych se stala záporákem v příběhu někoho jiného. Jenže čím víc jsem se snažila nikoho nezklamat, tím víc jsem si všímala, že to vlastně moc dobře nejde.
Existuje jeden nepříjemný paradox, na který jsem v poslední době narazila hned v několika textech o seberozvoji: lidé, kteří se nejvíc bojí být „ti špatní“, se do téhle role dostávají překvapivě často. Hlavní důvod mě docela překvapil a upřímně jsem se v něm sama našla. Je to tím, že dávají přednost tomu být oblíbení před tím být opravdoví.
A přesně tahle preference vytváří ideální podmínky k tomu, aby nakonec někomu ublížili. Jenom trochu jinak a pomaleji, než by se dalo čekat. Manažerka, která zaměstnankyni nikdy neřekne, že její práce není dostačující, dokud ji nevyhodí. Partner, který už měsíce ví, že chce odejít, ale nedokáže to říct nahlas, protože nechce tomu druhému ublížit. Člověk, který řekne ano úplně na vše a pak polovinu slibů nedodrží, protože nemůže stihnout to, na co kývl ze strachu, že by musel říct ne.
Každý příběh má hlavního hrdinu a záporáka
Dobro versus zlo, oblíbený versus neoblíbený, odvážný versus zbabělý. Jenže všechny tyhle nálepky závisí čistě na tom, kdo se na příběh dívá. A proč by měl mít něčí pohled větší váhu než tvoje vlastní pravda?
Myslím, že dřív nebo později se staneš záporákem v příběhu někoho jiného, aby ses konečně mohl*a stát hlavní postavou ve svém vlastním. A nemusí jít o žádná velká životní rozhodnutí, někdy se záporákem staneš jen proto, že řekneš „ne“.
Není náhoda, že se tenhle strach v poslední době tak vyostřil
Mám pocit, že se až příliš bojíme toho, co si o nás pomyslí ostatní. Každý názor proti nám někdo může použít, každou chybu připomenout a každé rozhodnutí okomentovat. Čím dál víc přemýšlíme nad tím, jak budeme působit, místo toho, abychom přemýšleli nad tím, jestli jednáme podle sebe.
Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, kdyby nás tenhle strach nevedl k tomu, že začneme dělat rozhodnutí hlavně podle toho, jak budou vypadat navenek. Ve snaze nebýt pro nikoho záporákem začneme zrazovat sami sebe.
Jenže lidé kolem pak často neznají nás, ale jen naši nejpřijatelnější verzi. Tu, která nikoho moc nerozčiluje, nikoho nezklame a umí se přizpůsobit téměř každé situaci. Jenže blízkost nevzniká z toho, že jsme bezchybní. Vzniká z toho, že jsme opravdoví. A někde mezi touhou být oblíbení a touhou být přijímaní takoví, jací skutečně jsme, je obrovský rozdíl.
Je to pravda? Je to v souladu se mnou?
Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, že celá tahle myšlenka nemá nic společného s tím být bezohlednější. Je spíš o tom přestat dělat rozhodnutí podle toho, jak budou působit navenek. Přestat si každou větu předem upravovat tak, aby nikoho nenaštvala, a začít si pokládat mnohem jednodušší otázku: Je to pravda? Je to v souladu se mnou?
Hodně jsme si zvykli posuzovat sami sebe očima ostatních. To samozřejmě neznamená, že bychom měli přestat přemýšlet nad tím, jak naše rozhodnutí dopadají na druhé. Sebereflexe je důležitá, omluva je důležitá taky. Umět přiznat chybu je důležité.
Já osobně jsem si určitě vytvořila sama v sobě představu, že dobrý člověk je ten, kterého mají všichni rádi. Jenže někteří lidé jsou oblíbení hlavně proto, že nikdy nic neriskovali, nikomu neoponovali a vždycky se dokázali přizpůsobit tomu, co od nich okolí čekalo. Oblíbenost ale není charakterová vlastnost, je to jen reputace. A reputace je něco, co nevzniká jen z toho, jací opravdu jsme, ale také z očekávání, která si na nás ostatní promítají.
Nemyslím si, že se dá projít životem úplně bez konfliktů. Čím dál víc mám naopak pocit, že dospělost spočívá v ochotě některé z nich unést. Unést to, že někdo nebude souhlasit s naším rozhodnutím a že někdo odejde. Že si někdo náš příběh převypráví po svém a bude mu věřit, i když se od pravdy bude výrazně lišit. A smířit se s tím, že nad tím nikdy nebudeme mít úplnou kontrolu.
Každý z nás je záporákem v příběhu někoho jiného. Život se ale nedá odžít tak opatrně, abychom nikdy nikoho ani trochu nezklamali. Protože ve chvíli, kdy se naším největším cílem stane nebýt pro nikoho záporákem, přestáváme být hlavní postavou vlastního života a začínáme hrát vedlejší roli v příbězích všech ostatních.