HeyFomo Balet: první láska, nebo první heartbreak?

Balet: první láska, nebo první heartbreak?

Balet: první láska, nebo první heartbreak?
zdroj: Pinterest/s povolením @nastydirtygross
Eliška Vašáková
9. října 20268:00
Proč vlastně chceme být baleríny? Balet je zpátky. To už všichni víme. Proč vlastně? Co nás na něm láká a proč je to trochu problematic? Aneb článek o traumatech, bolesti, zranění a odříkání si, ale také o kráse, aspiraci, disciplíně, eleganci a ideálu.
Balet v posledních letech zaznamenává obrovský narůst na popularitě. Baletcore goes hand in hand s fashion, brands organizují balet classes a navíc se očekává, že hodnota globálního trhu s baletními představeními bude v následujících letech narůstat. Už jsme o tom na HEY FOMO psali.
Nárůst taneční spolky hlásí především v kategoriích dospělých. Ano, do značné míry to dává smysl. Jsme na internetu, konzumujeme stejné trendy, vidíme, že Hailey a Kendall chodí na privátní lekce baletu, chceme to taky. Ale když si vezmeme v potaz, že někteří tvrdí, že je balet jeden z nejnáročnějších sportů, přijde mi to zajímavý.
Nenávist k baletu je rozumná, možná dokonce nezbytná.
Lewis Segal, Los Angeles Times
Navíc, buďme k sobě upřímní, balet není úplně nejvíc comfy či friendly. Nejlépe to koneckonců popsala ve své písni DeathByDevotion naše Slovak global superstar Adéla.
Několikrát se také v různých rozhovorech zmínila o takzvaném ballet trauma. Prostředí sportu popisuje jako extrémně intenzivní. Neustálá pressure být lepší než všichni ostatní v místnosti. Neustálá hrozba zranění z vyčerpání. Neustálá nejistota, jestli to bude právě ona. Na druhou stranu mluví o baletu jako své zásadní životní lásce. Tvrdí, že právě on ji naučil tvrdou disciplínu a čerpá z něj doteď – viz její tour. Baletní boty, tutu sukýnka, silonky, tancování u tyče, to vše je Adéla a její neodmyslitelná součást.
Balet je Adélina první láska, ale zároveň také její první heartbreak. A to dost bolestivý, jak už ty první bývají. Co tím vším vlastně Adéla myslí? A proč nás toto prostředí tak láká?
Zavíráme před krutostí baletu tak trochu oči?
Možná tak trochu. Lily O'Hara ve své eseji Balet: Prokletá a komplikovaná krása popisuje určitou superschopnost baletu přenést nás z našeho dennodenního těžkého života do něčeho magičtějšího, i když třeba jen na pár okamžiků.
My jako publikum jsme si chtě nechtě vědomi toho, co baletky a baleťáci podstupují, že je to nejspíš bolí, ale zakrýváme před tím oči. Na baletu se odjakživa vyzdvihuje lehkost a elegance. Jako by to celé bylo skoro až proti fyzice. Lily ale namítá a upozorňuje, že tento pocit je zcela povrchní a za světem třpytek se schovává drsná realita.
Hodiny a hodiny zkoušek zanechávají tanečníky v ochromující bolesti, s vynechanými jídly a vztahy, které museli obětovat. Během příprav baletního představení dochází ke zraněním kotníků, těla jsou kritizována a zahanbována a slzy tečou den za dnem. To vše ve jménu úspěchu v umění.
Lily O'Hara
Já vždy z baletu měla pocit jako kdyby to byla tak trochu simulace perfektního žití. Pohyby, které tanečníci a tanečnice dělají, nejsou nevšední. V každodenním životě chodíme, poletujeme a komunikujeme s ostatními. Jenže balet je skoro až maxxing forma veškerých těchto aktivit.
Proč chodit, když můžeme chodit na špičkách? Posunout celé těžiště těla nahoru, protáhnout každou končetinu a vytvořit z člověka téměř éterickou vílu? Well. Chození nám zdaleka nezabere tolik úsilí jako chození na špičkách, let's be honest. Jenže to je právě ono. Je to nádherné. Je to aspirativní. A není snad nic, co by Gen Z nemilovala víc než dokonale aspirativní krásu.
Za každým perfektním arabesque, dokonalými otočkami, zvedačkami i ladnými nebeskými skoky je ale dlouhá cesta plná úsilí. To, co na první pohled vypadá pro tanečníky a tanečnice vcelku jednoduše, je ve skutečnosti dokonale natrénovaná kontrola nad vlastním tělem, která často bolí víc, než si vůbec umíme představit.
Teď mi řekneš, že už tady skáču a poletuju jako právě nějaká baletka, ale hodně mi tohle připomíná naši posedlost flawless skin. Často hodně kroků, času a peněz je potřeba vynaložit, aby něco vypadalo přirozeně. A máme to tak rádi.
Já se ti taky přiznám, mám ráda aspirativní content. Jsem guilty, chci vidět krásu, ale nemůžu se sama sebe neptat. Je ok vidět jen to všechno pozlacené a ignorovat to špatné zatím? Aneb jak by řekla moje babička: „navrch huj, vespod fuj.“
To, co nám baletcore už radši neřekne..
Přiznám se ti ještě k něčemu. Já sama jsem vyrostla na baletu. Deset let jsem věřila, že ze mě bude jednou primabalerína. Byl to můj velký dětský sen. Trval do doby, než mi to mamka zakázala. Mluvila totiž s mojí balet mamá, která jí řekla, že kariérní život profesionální baletky trvá okolo 21 let, což by v mém případě zn amenalo, že bych od 24 let byla už v baletním důchodu.
zdroj: osobní archiv Elišky Vašákové
Kathryn Boland ve svém článku pro Dance Magazine tanečníků a tanečnic zeptala: „Proč pokračují i třeba přes bolest, i přestože vědí, že jim to škodí?“Odpovědí nám poskytla hned několik.
„Protože jsou na to zvyklí.“
V tanečním prostředí je normální fyzické pocity, včetně bolesti, kvůli vystoupení potlačovat. Žádný performer nikdy nebyl oceněn za to, že divákům ukázal, jak moc je unavený nebo jak ho něco bolí.
Kathryn Boland, Dance Magazine
Jak, už jsem vzpomínala, nechceme to vidět. A baletní prostředí to normalizuje. Brooke Siem, bývalá tanečnice, která se dnes věnuje psaní o duševním zdraví, sama přiznala, že si uvědomovala, jak moc se v přístupu k bolesti liší od svých kamarádů, kteří netančili a jak bolest se stala běžnou součástí jejího fungování. „Musela jsem být ve všem lepší než ostatní, dokonce i v tom, kolik bolesti dokážu vydržet“.
„Show must go on“
My tanečníci si prostě říkáme: Když se zraním, jednoduše mě nahradí.
Alex Zarlengo, tehdejší sólista souboru CONNetic Dance
Místa jsou v baletu omezenější než kdekoli jinde. A tanečníci a tanečnice to vědí. Často raději riskují, aby si udrželi pozici, než aby se vyléčili. To musí být neskutečný tlak a stres. Co by sis vybral*a ty - přijít o práci nebo se zranit?
Balet je sice krásný, ale moc zdravý není, achjo..
Ano, měli bychom se především v jakémkoli sportu zajímat o to, co tělo dokáže, ale nebyli bychom to my, kdybychom se nezačali taky zajímat, jak u toho sportování vypadáme. Je tomu tak i v baletu. Lily se tomu také věnuje.
Především u žen se postupně vytvořila představa extrémně štíhlé, téměř éterické postavy. Jedním z lidí, kteří tento obraz zásadně ovlivnili, byl legendární choreograf George Balanchine. Jeho estetika pomohla vytvořit standard, podle kterého má baletka působit téměř beztížně - dlouhé končetiny, úzké boky, minimum viditelných křivek.
Lily O'Hara
A bohužel Lily varuje, že se to zatím moc nelepší. V některých baletních školách a souborech je kritika těla stále součástí každodenní reality. Tanečníci mohou být veřejně upozorňováni na svou váhu, ztratit roli nebo čelit tlaku, aby zhubli. Achjo.
A přesto se balet vrací, chceme být baleríny a chodíme se na něj aspirativně dívat
Kamarádi, kamarádky, tímhle článkem určitě neříkám, že bychom měli balet cancelnout a už nikdy se na něj nepodívat. To by byla asi trochu škoda. Je krásný. Je fascinující. A svou popularitu si do velké míry zaslouží. Možná bychom jen měli přestat tak moc zavírat oči před tím, co se děje za oponou. Přestat automaticky glorifikovat bolest, přestat zaměňovat extrémní hubenost za krásu a být o něco citlivější k tomu, co všechno se za tou dokonalostí může skrývat.
Protože balet nás zároveň opravdu něco učí. Hlavně pokud si ho jdeme sami vyzkoušet. Velmi rychle zjistíme, že nic nevzniká přes noc a že samotný talent často nestačí. Učí nás trpělivosti. Učí nás disciplínu. A disciplína sama o sobě přece není něco špatného. Stejně jako u Adély může být jedním z největších důvodů, proč se nám pak může dařit v dalších krocích našich životů.

Doporučujeme

Články z jiných titulů