„Alpy tě ohromí, Karle, ale tohle – to tě dojme.“ Aka guide na solo trip na Šumavu
Tereza Štěpánková
14. srpna 20268:00
Mám quarter life crisis. Tak za tři dny (čti: čtyři roky) mi bude 30 a s lidma to dělá docela divy. Někdo hraje padel, někdo dělá hyrox, z někoho se stává clean girl a nechává si dorůst obočí a někdo vzal písničku Sorry, že mám rád hory doslovně. Hádej, kam to zavedlo mě.
To be fair, já jsem nature girlie skrz na skrz a vždycky jsem byla, ale člověk se ve svých teen letech většinou trochu zblázní a zahazuje všechno, co rád dělal jako dítě, a pak se k tomu postupně vrací. Já jsem v té coming back fázi a kam jinam bych se vracela než na Šumavu.
Co vědět, než se někam vydáš sólo
Když jsem svému okolí začala rozhlašovat, že někam pojedu, setkala jsem se s jednou otázkou: "A nebudeš se tam sama bát?" Je to validní otázka. Myslím, že trochu respektu ze sólo cestování by měl mít každý, ale neřekla bych, že by se měl rovnou bát.
Já jsem se "bála" hlavně dvou věcí: že na mě někde vyskočí ta záhadná černá puma (kočičí distribuční systém ale nezafungoval) a že mi někdo ukradne stan. Upřímně asi největší strach jsem měla mít spíš z toho, že si někde zlomím nohu a nikdo mě nenajde nebo z ostatních lidí. Nevím no, nebála jsem se. Vlastně mi vůbec nepřijde divný, že bych někam jela sama.
Co by teda člověk měl vědět? Buď ready, že všechna rozhodnutí děláš za sebe, že si všechno neseš sám*sama a že když něco zapomeneš, máš smůlu. Budeš muset víc přemýšlet nad tím, co děláš, kam jdeš a co je okolo tebe. Taky se připrav, že s nikým třeba celý den vůbec nepromluvíš a že se možná budeš nudit. A že nebudeš moct před spaním koukat na TikTok, protože tam skoro nikde není signál. S tím se pojí i moje největší doporučení, a to je mít s sebou taky fyzickou mapu a všechno naplánovat dopředu a sledovat značky a rozcestníky, protože GPS je neznámý slovo.
Zdroj: Osobní archiv
Let's talk gear
Headspace je jedna věc, ale to není všechno. Šumava se dá jít skrz kempy a nocoviště nebo skrz chaty a penziony. Pokud budeš ve stanu, here's what you need to know.
1. Stan
Já nejsem někdo, kdo by zvládl spát pod širákem, takže moje stanová situation pro mě byla dost důležitá. Před výletem jsem si kupovala úplně novej stan, jelikož jsem nikdy neměla svůj, a pořídila jsem fakt dobře. Je to , myšlený pro dva lidi, ale pohodlně se v něm vyspí spíš jeden člověk. Každopádně ho můžu fakt doporučit, přežil cestu i několikahodinový déšť, bouřku a vítr.
Není to určitě jediná dobrá option na trhu, jsou i lepší stany, ale tohle byla super střední cesta. Když nebudeš u výběru vědět, tak jsou dvě hlavní věci, který by dobrej stan měl mít - dostačující vodní sloupec a ucházející váhu a rozměry.
Vodní sloupec se uvádí v milimetrech a v podstatě to znamená, že čím větší číslo, tím víc je nepromokavý, což do hor určitě chceš. POINT 2 má sloupec 4000 - 5000, což je na jeho cenu skvělý a taky má jenom dvě kila, malý balení a jednoduše se staví. Na menší výletění je bombovej, ale do extrémního počasí bych určitě volila něco lepšího.
2. Spáneček
Aka spacák a karimatka. Spacák jsem taky kupovala novej, ale jenom protože ten starej má komfortní teplotu 11 stupňů (a mě bývá zima, takže to je fakt málo) a v Albertu měli akci na kempovací vybavení. 60 % dolů a komfortní teplota 2 stupně. Easy volba.
Na karimatku moc doporučení nemám, osobně jsem před pár lety upgradovala na samonafukovačku, která má sice nevýhodu, že je větší a těžší než klasické pěnovky, ale neměnila bych, protože je pohodlnější.
Pro tip: přibal s sebou termoizolační fólii, můžeš se do ní zabalit ve spacáku a zahřeješ se. Při nejhorším si na ni venku jenom sedneš, ale měla by být minimálně v tvojí lékárničce.
3. Jídlo
Z mojí zkušenosti je na Šumavě dost míst, kde koupit jídlo ať už restaurace nebo obchody, ale pořád je to něco, na co se člověk musí spoléhat a za mě je lepší mít možnost si uvařit sám*a. Já jsem jela s klasickou mini plynovou bombou a šroubovacím vařičem, ale hodně pokukuju po tomhle taky od Crossroad (pls sponsor me). Ve výsledku je to ale jenom o tom vybrat tu nejlehčí a nejskladnější možnost.
Pro tip: Na nouzových nocovištích se nesmí rozdělávat oheň, včetně vařičů, takže se na to vybav předem.
4. Voda
Tohle je asi nejsložitější, ale taky nejdůležitější bod. Garantuju, že vody budeš potřebovat víc, než si myslíš a taky budeš mít tendenci si jí nebrat tolik, protože je prostě těžká. Ubírat kila na vodě se ale nevyplácí. However, tahat s sebou pět litrů není úplně realistický, takže co můžeš dělat místo toho?
Trasu, kterou jsem šla já, pitný zdroje úplně neobklopujou. V kempech voda je, ale na nocovištích není. Řada pramínků byla vyschlá, nebo nebyly vůbec a hlavně nemáš garanci, že je v nich voda poživatelná. Z ledovcových jezer se třeba pít nesmí (i když vypadají hezky) a nejenom proto, že je k nim zakázaný vstup. Tvoje nejlepší option je pak filtrační lahev na vodu, ale pořád tu platí, že pít vodu z neoznačeného zdroje není stoprocentně safe.
Pro tip: všechny vodní zdroje a jejich stav můžeš zkouknout .
5. Batoh
Tady bude moje specifický doporučení k ničemu, protože jsem krosnu zdědila po tátovi a je starší než já, ale najdeš super guide, jak vybrat ten nejlepší pro tebe. A fakt to nepodceňuj, protože i na kratší výlet nějakých 10 - 15 kilo poneseš.
Co dál bych si vzala? Stoprocentně fyzickou mapu a powerbanky. A foťák pokud máš, protože this shit's majestic.
Alpy tě ohromí, Karle, ale tohle – to tě dojme.
No a kam přesně jsem vyrazila? Můj výchozí bod byl kemp na Antýglu, což je taky v týhle oblasti nejvíc common místo, kam jet. Jezdím tam už od mala a moc se to nezměnilo, kromě toho, že zavřeli tu historickou chalupu a už se tam nedá zevlit, když je v noci zima a prší.
Za noc jsem zaplatila 380 korun (God help me) a to byl pán ještě moc hodnej a nedal mi přirážku 200 korun za krátkej pobyt. Je to holt populární kemp no. Jelikož jsem první den byla většinu času na cestě z Prahy, tak jsem po příjezdu jenom vyrazila na menší cestu okolo Vydry, která je pořád stejně hezká.
Btw, byla jsem tam historicky poprvý, kdy nepršelo a nebyla mi zima. Klimatická krize wins again.
Protože mě tlačil čas, tak jsem si druhý den přejela cyklobusem do Prášil. Je to taková cutesy obec, kemp je hned za ní a i když není tak vybavenej jako Antýgl, restaurace a obchod jsou kousíček. Má ale jednu vychytávku, kterou jsem nikde jinde neviděla, a to je samoobslužný kiosek. Nikdy jsem se upřímně necítila jako větší boomer, než když jsem vymýšlela, jak to přesně funguje.
Po boji s automatem jsem vyrazila směr Poledník a tady taky začal můj problém. Vlastně dva. Okružní trasa na rozhlednu přes Prášilské jezero má zhruba 18 kilometrů, což se nezdá jako moc, ale taky bylo přes 30 stupňů. Můj první problém byl, že jsem vyrazila dost pozdě, asi v jednu odpoledne. Proč? Don't ask me, nějak jsem to nepromyslela. Ten druhý problém byl horší - vzala jsem si s sebou jenom malou lahev vody. Proč? Protože tu druhou lahev jsem zapomněla a zjistila to až uprostřed lesa. Proto.
Tahle action měla consequences. Vedro v kombinaci s cestou do neustálého kopce znamenalo, že jsem skoro všechnu vodu vypila ještě před jezerem odkud je to na Poledník ještě dalších 5 kilometrů. A jak už jsem zmínila, z jezera se pít voda nedá, pokud člověk nechce riskovat nějaký nepříjemnosti. Poledník tak zůstává moje nepokořená nemesis.
Jezero je ale skvělý a ta cesta za to stojí. Ta jde by the way zhruba 4,5 kilometru lesem, v podstatě pořád do kopce a tak polovina z toho jsou jenom kameny. Já mám navíc takovou nemoc, kdy potřebuju vědět, co je za zatáčkou, takže jsem si ani nedělala přestávky. Don't do as I do, lidi. A mějte s sebou vodu.
Třetí den byl nakonec můj poslední a roli v tom hrál taky fakt, že jsem se vlastně vůbec nevyspala. Já, dobrý spaní a stan prostě nejdou dohromady. Noc v prášilským kempu ale dobře otestovala můj stan, protože zhruba od dvou do sedmi ráno konstantně pršelo, ale stan nepromokl, což je pro mě taky first. Nespala jsem taky, protože byla bouřka a postavila jsem si stan pod strom, takže jsem měla vítr z toho, že na mě spadne. Další věc, co nedoporučuju.
But on we go. Poslední den jsem sbalila svoje věci a vyrazila na Špičák. Můj goal byla lanovka a alespoň jedno ledovcový jezero and we made both. Lanovka byla zhruba 10 minut hrůzy za 280 korun, ale jsem ráda, že jsem si to vyjela nahoru a ne dolů.
Pak to bylo z kopce až na jezero. A když říkám z kopce, tak myslím i ten zhruba kilometr dlouhý úsek, kdy musí člověk jít pomalu v záklonu, aby se neskutálel. Černý jezero za to ale stojí. Už jsem se viděla, jak bych si tam postavila chatu a bydlela tam. Udělala jsem si fotky a videjka, a pak mě bodla vosa for no reason, takže jsem usoudila, že je čas jít zpátky. Vzala jsem to přes Špičácký sedlo, kam se jde po cyklostezce, dala si tam nejlepší smažák pod sluncem a půl kila (i'm not kidding) hranolek, a pak už to bylo přímou cestou na autobus do Železný Rudy, a pak na nádraží a domů.
The verdict
Příští rok pojedu znova. Nevím, jestli zase sem, ale sólo výlet v horách je prostě banger. Většinou nikdy nic nejde tak, jak si to člověk představoval, ale být někde sám a starat se o sebe bez cizí pomoci je hrozný dobrodrůžo. Šumava má navíc fakt spoustu míst, kam zajít, a je poměrně dobře dostupná i bez auta. Deset z deseti doporučuju.